Don't lie to yourself! (CZ)

35.

V pátek do školy nešel, jelikož mu po probdělé noci nebylo vůbec dobře a nebyl schopný postavit se Reggiemu tváří v tvář.  Měl pocit, že kdyby ho jen uviděl, okamžitě by potřeboval zvracet. V telefonu se mu odrážely stále nezodpovězené zprávy, které Maxovi poslal, ale stále se nechtěl jako Tom vzdát. Nechtěl být nenáviděn. Věděl, že si nezaslouží, aby ho poslouchal, aby mu dal šanci to napravit, ale nemohl se užírat tím pocitem, že se o to ani pořádně nepokusil, i když nepopíral, že mu ublížil.

V pozdním odpoledni, kdy si byl už stoprocentně jistý, že ze školy Max musí být doma a sluníčko se pomalu ale jistě schovávalo za mraky, odvážně došel k jejich bytu. Zhluboka se nadechl, než nejistě zazvonil. Do sluchátka se ozval Nick, který ho zároveň se slovy, že je Max doma pustil nahoru. Tomu asi jejich rozhádání uniklo, což mu v tuhle chvíli hrálo do karet.

Když vešel do pootevřených dveří a zul si boty, měl trému jako nikdy. Srdce mu divoce bušilo a po zádech mu stékal pot. Ještě doma se snažil vymyslet, co mu vlastně chce říct, jenže dohromady nic nedal. Věděl jen, že s ním musí nutně mluvit. Zaťukal na dveře jeho pokoje, ze kterých se hlasitě ozvalo: „Jděte pryč!" 

Málem ho všechna odvaha opustila a stálo ho fakt velký přemlouvání, aby jeho dveře otevřel.

„Maxi..." 

Když uviděl Domův obličej, vykulil oči a prudce se zvedl ze židle. 

„To snad nemyslíš vážně! Řekl jsem ti, že s tebou nechci mluvit! Jak můžeš mít vůbec tu drzost se po tom všem ukázat na prahu mýho bytu!" 

Skoro to vypadalo, že ho rychle vyprovodí. Doufal, že si alespoň nevyslouží nakládačku.

„Prosím! Prosím, jen mě vyslechni, prosím," snažil se uklidnit jeho běsnění Dom a ruce měl natažené v obranném gestu.

Max s vypětím všech sil vydechl. 

„Není o čem mluvit. Zradil si mě. Víš, jak si přijdu? Využil si mě, vykašlal jsi se na mě a já ti věřil. Tohle nemám za potřebí! Věřil jsem ti každým coulem a ty jsi mi bodl kudlu do zad. Vůbec jsi si neuvědomil, co to bylo pro mě, ztratit tě po nejúžasnější noci mýho života. A ty jsi mi řekl, že to byla chyba. Skončil jsi u mě. Jsi sobeckej, prolhanej..." zastavil se, jelikož Dom se tvářil, jakoby naprosto souhlasil se vším, co řekl.

„Já vím," zahleděl se na něj s upřímnou bolestí v očích Dom. „Já vím, posral jsem to. A omlouvám se. Hrozně moc se omlouvám. Jsem idiot, že jsem tě opustil. Nešlo o chybu, byl jsem jen... zmatenej. Mluvil ze mě strach, jenže už se nebojím. Rozešel jsem se s Lisou, řekl jsem jí o mně pravdu protože... protože jsem to bez tebe nezvládal. Já," z očí mu vykápla slza. „Já myslím, že bez tebe nemůžu žít," odmlčel se. ,,Takže jsem tady a prosím tě," polkl a hrotem dlaně si otřel slzu z tváře. „prosím tě o odpuštění a o druhou šanci."

„Dominiku," zakroutil bezradně hlavou Max, který snížil hlasitost svého hlasu. Rozmýšlel se a bál se mu znovu důvěřovat. S námahou vydechl. Dom velice pomalu přistoupil blíž k Maxovi, který jen nevěřícně hleděl na hnědovlasého chlapce před ním.

„Jsem all in. Celej tvůj. Chci všechno. Tvoji duši, tělo, problémy, chci tu být pro tebe v těch nejlepších i nejhorších chvílích. A chci ti dát všechno co můžu. Slibuju, že už tě nezklamu. Už ti nikdy takhle neublížím. Moc se omlouvám. Jsem bez tebe zoufalej,  nutně tě potřebuju ve svým životě."

Stál tam tak v prostředku pokoje s hlavou skloněnou jak zpráskanej pes. Uslyšel ještě jeden hlasitej výdech svého společníka, a pak si ho Max vtáhl do náruče. Do jeho velké teplé medvědí náruče. Dominik mu okamžitě ruce položil na záda a přitiskl ho blíž k sobě. Nemohl tomu uvěřit. Takové štěstí. Z očí mu vytrysklo pár dalších slz. Byl dojatej a v tuhle chvíli držel celej svět. Nic víc si v životě už nepřál, jen neopustit tuhle náruč. Malinko se od sebe odtáhli a opřeli si o sebe čela.