Don't lie to yourself! (CZ)

26.

Když se Dom ráno za svítání probudil a chtěl obejmout svého přítele, dočkal se jen prázdné půlky postele a rozházené deky. Zmateně, téměř vyděšeně se posadil a rozhlédl po pokoji, ale ani jinde v místnosti Maxe nezahlédl. 

Opustil mě? 

Přetáhnul si tedy jen rychle tričko, které si v noci už přes hlavu nenasazoval. Pak se potichu, aby nikoho nevzbudil vydal dolů po schodech do kuchyně.

Našel Maxe otočeného ke kuchyňské lince, jak připravuje míchaná vajíčka. Místností voněla čerstvá káva a pohled na Maxe bez trička byl k nezaplacení. Zamračil se, když na ten pohled jeho tělo zareagovalo, ale chtěl svého přítele po ránu trošku pozlobit.

Nenápadně se k němu zezadu přiblížil a celým svým tělem se přitiskl na jeho zadek a záda. Ruce obmotal kolem jeho nahého trupu, až ucítil, že s Max napjal.

„No, kdopak se nám tu probudil?" pronesl s úsměvem pohrávajícím na jeho rtech zatímco míchal a Domovi hned došlo, že otázku myslel dvojsmyslně.

„Vyspal jsi se tu dobře?" zeptal se Dom místo odpovědi.

„Skvěle," otočil se k Domovi a vlepil mu cudnou pusu. „Pojď se nasnídat, ať máme sílu na malování," doma dnes nikdo nebyl, jelikož táta jel ještě za tmy a máma vyrazila s ním. 

Na tohle bych si hned zvykl.

Když mu opět vychválil kulinářské umění, pustili se do práce. Táta jim vše nachystal a nábytek v pracovně řádně přikryl, aby se zbytečně nezašpinil. A tak se nemuseli zdržovat. Dom Maxovi půjčil svoje staré tričko, které mu tělo obepínalo víc, než byl zvyklý, ale na lichotku se nezmohl, pouze načervenalý odstín jeho obličeje prozradil rozpačitost z Maxovo vzhledu.

Táta sice rozkázal jen bílou pro pracovní místnost, ale Domovi se hlavou prohánělo spoustu bláznivých nápadů, jak jeho přání vylepšit. Nevěnoval však pozornost, co se dělo za jeho zády a když uslyšel svoje jméno a za tím zvukem se otočil, na obličeji mu přistála barva. Pokojem se roznesl smích Maxe, který se pomalu popadal za břicho, když zahlédl překvapený výraz Doma se šmouhou přes tvář. 

„Nějak jsi mi zblednul," uchechtl se.

„To nemyslíš vážně, to si odskáčeš!" najednou se začali hašteřit jako malý chlapci a barva ze štětce lítala vzduchem. Dom si namočil ruce do připraveného kýble a schválně je měl natažené před sebou, aby si udržel od Maxe vzdálenost. Nemohli si pomoct, ale smáli se jak praštění.

 „Tak dost!" zvolal Max, když už jejich oblečení bylo promáčené skoro skrz na skrz, oba měli vlasy sněhově bílé a místo zdí, které už nutně potřebovaly nový nátěr byli natřeni oni sami. „Měli bychom to dokončit."

„A co takové přátelské objetí?" roztáhl Dom ruce dokořán a Max před ním pobaveně začal couvat. 

„Nenenenene, nemysli na to."

„Jen tě chci pohladit po tváři," Max narazil na zeď a byl v pasti. „Snad se nebojíš trochu barviček. S bílou bude svět přeci o tolik veselejší," Domovi se ve tvářích od smíchu tvořily důlky.

„Já znám jiné možnosti, jak si svět zpříjemnit," vyřkl náhle svůdným hlasem, čímž Doma zaskočil. Rychlým pohybem po něm sáhl a vtáhl si ho do náruče. Dom vydechl vzrušením, když se Max otřel rty o ty jeho.

„Bože," zamumlal a prsty mu projel vlasy. „Nechceš se přemístit do postele?"

„Klídek draku," odtáhl se od něj Dom rozpačitě a snažil se uklidnit svůj zběsilý dech. Přitom Maxe poplácal po rameni.