Don't lie to yourself! (CZ)

50.

Dom se musel opřít o zeď a rozdýchat to, jelikož měl strach větší než kdy jindy. Co když Barney začne roznášet fámy? Určitě si s ním nedovolí být za zle, i když je mladší. Nesmí se to dozvědět nikdo, komu to on sám neřekne. Coming out pro něj ale v tuhle chvíli bylo sprosté slovo a nejradši by si to zamířil do třídy k Maxovi a jednu mu tam přede všemi natáhnul. Jen tak, bez upozornění.

To by se nejdřív musel uráčit přijít do školy.

Místo toho se ale vrátil ke stolu, kde stále ještě seděl Tom, ačkoliv jeho kafe už bylo vypité.

„Už jste si to vyříkali?" odfrkl si.

Skvělý, ještě ty začínej.

„Joo, je to vtipálek, nic važnýho," odlehčoval situaci, ale měl takový pocit, že to spíš zhoršoval. Přišlo mu, že ho červená barva ve tvářích prozrazuje. Cítil se tak trapně. Měl by lhát? Dělá to celý život, tak proč ne dál? Proč už ne? Opět všechno dával za vinu Maxovi, to že to vychází najevo a lidi se to mohou dozvědět. Bylo mu ze sebe samotného špatně. A on místo, aby se to snažil zamezit, tak skočil přímo do jámy lvové.

Opravdu si na něj Barney před jeho třídou počkal. Musí mu to vysvětlit, že se špatně pochopili a že nemá zájem s ním kamkoliv chodit. Ale samozřejmě nesmí prozradit, že je na kluky. Opravdu by ho zajímalo, co sakra ten blbec vypustil z pusy.

„Aaa, tady jsi," smál se jako sluníčko. Byl taková veselá kopa, naprostý protiklad Maxe a kdyby nebyl hezkej, asi by nechápal, jak se k někomu jako je on sakra dostal.

„Hele... Barney, počkej," chvíli se odmlčel, jelikož kolem nich stále procházeli spolužáci. Mezitím si odkašlal.

„Poslouchej," všichni byli už pryč a chodba zela prázdnotou, přesto svůj hlas ztišil na minimum. „Nebylo to tak, jak to vypadá. A cokoliv co ti Max napovídal, není pravda. Jsme jen přátelé a..." Z ničeho nic k němu Barney vztáhl ruku a pohladil ho po tváři.

„Co... co to děláš?" sekavě obličejem uhnul ke straně.

Proč se mě dotýká!

Udělal jeden krok blíž k němu a ruku z tváře mu přesunul na vlasy, které ve své pěsti pevně stiskl, až Dom prudce vydechl. Ne vzrušením, pouze překvapením a nervozitou, která se v jeho těle rozpínala stále čím dál víc. Svou ruku okamžitě přiložil na tu jeho, kterou se snažil zabránit tahání. 

„Slyšel jsem taky, že děláš nedostupného... čím to je? Bojíš se?" zašeptal mu do ucha. „Max si na tebe totiž stěžoval..." zamlaskal. ,,Ale to bych já nikdy neudělal. Se mnou by ses nemusel bát. Přemýšlej o tom."

„Dost do hajzlu! Co si o sobě myslíš?" v krku se Domovi utvořil pořádnej knedlík. „Řekl jsem ti, že nejsem..."

„Shhh, nehraj to tady na mě. Nejsem včerejší. Ale neboj, nikomu to neřeknu," odmlčel se.

„Pokud," usmál se zlomyslně a chvění Domovo prstů nepřestávalo, „mi prokážeš jednu malinkou laskavost," v hloubi duše věděl že je nahranej a stejně mu nic jiného nezbude. I kdyby mu stokrát řekl, že na kluky není, mohl by to začít roztrubovat a drby se ve škole šíří rychlostí světla.

„Co chceš," řekl nasraně.

„Cokoliv."

Dom se na něj zadíval jako na úplnýho šílence.

„Dovol, abych ti to upřesnil. Jednoho krásnýho dne za tebou přijdu a o něco, o cokoliv, tě požádám. A ty mě nesmíš odmítnout."

Dominik si odfrkl. „To nemůžeš myslet vážně. Co když odmítnu?" zeptal se a nad tou blbostí se musel zasmát.