Don't lie to yourself! (CZ)

38.

„Co tu děláš?" vyhrkli skoro naráz oba stejně překvapení. V Los Angeles je hromada kaváren a on si musí vybrat tu stejnou co jeho máma. Ironické.

„Omluvte mě na okamžik," zapěla mamka sladce k přísné paní, která zatím vybrala stůl poměrně daleko od nich.

„No, já tedy začnu. Jsem tu na pracovním jednání."

„A já... no, na snídani," co by jiného také měl říct v sobotu ráno. Akorát jim servírka donesla míchaná vejce.

„Dobrou chuť," popřála jim a vzdálila se.

„Dobré ráno," ozval se Max co nejmileji na Domovo mamku a zlehka na ni mávl, asi aby si uvědomila, že tu není Dom sám.

„Myslím, že bychom si doma měli promluvit. Počkej na mě pak před kavárnou, odvezu tě domů." Oznámila mu ostře, a pak je opustila. Dom v reakci podrážděně vydechl a ani nestihl oponovat. Taky nechtěl způsobit rozruch na veřejnosti, tak se přiklonil k variantě mlčet.

„Myslíš, že ty ruce viděla?" zeptal se ho Max potichu, když se vzdálila.

„Z její přehnané reakci soudím, že určitě..."

„Řekneš jí pravdu?" Dominik se nad Maxovo otázkou zarazil.

Říct pravdu?

„Já... já nevím, co řeknu. Nechci říkat nic. Nenáviděla by mě. Zničil bych úplně všechno. Nemůžu jí takhle ublížit."

Zahleděl se ke stolu, kde spolu ty dvě zabředly vášnivý rozhovor. Dom si mohl všimnout, že mamka prezentuje některé své malby a usmívá se u toho jako sluníčko.

„Nepodceňuj mateřskou lásku. Je pevnější, než si myslíš." 

„Ty jsi neslyšel co říkala, když tě poprvé uviděla," Domovi se zlomil hlas. Ještě není ten správný čas.

Jestli někdy vůbec bude.

Po jídle zašli naproti do parku, kde si sedli na nejbližší lavičku. Nevěděli jak dlouho jejich pohovor bude ještě trvat, ale pro jistotu se nechtěl vzdalovat. Další scénu by asi neunesl.

„Přijdeš ještě odpoledne?" zeptal se ho Max a poškrábal se nenápadně na krku. Nechtěl znít, že na tom trvá. „S tebou se spí nějak líp... a kdo by tě obejmul, kdybys měl zase noční můru? Což mi připomíná, co se ti to zdálo? Křičel jsi ze spaní a naprosto si mě vyděsil."

„Em...vlastně," vybavily se mu ruce všude okolo něj a Reggieho otravnej obličej. „si to moc nepamatuju."

„Tak to buď rád," nenápadně se otřel svou rukou o tu jeho. Chtěl tu pro něj viditelně být.

„Udělám, co bude v mých silách, abych dorazil. Stejně je víkend," vzájemně se na sebe usmáli, ale ze zasnění z Maxovo zlatých očí Doma vyrušilo troubení auta.

„Dominiku!" uslyšel hned potom.

„Tak tedy později," rozloučili se přátelským poplácáním po zádech a neodpustili si výrazné zaculení. Nejradši by mu vlepil pusu.

„Dělej!" zakřičela mamka tak, že se za ní pomalu zastyděl.

V autě panovala velice nepříjemná atmosféra. Vzduch byl tak hustej, že by se dal krájet.

„Co?" nevydržel to už Dominik, když mamka začala poklepávat svým gelovým nehtem na volant. Hodila po něm vražedným pohledem. Tohle se běžně nestávalo. S mámou měli skvělý vztah, alespoň do té doby, než se přestěhovali do Los Angeles. Jako by toho nebylo málo, počasí se zbláznilo a vítr házel s autem ze strany na stranu.