Don't lie to yourself! (CZ)

22.

Po posledním zvonění Dom zamířil před školu, kde se už o zábradlí opíral Max. Chtěl se k němu přidat, ale když ho zaregistroval,  zamračil se. Náhle se mu kolem ramen přitiskla malá pijavice. Lisa.

„Ahoj!" vykřikl překvapeně Dom, když si sebrala jeho veškerou pozornost.

„Nezajdeme na oběd?" vlepila mu pusu na tvář a obmotala kolem něj ruce. Dom periferně viděl, jak Max odvrátil zrak. Nechtěl se na to dívat, nechtěl, aby se ho Lisa dotýkala. Má to být on. 

„Máma mi říkala, že máš přijít nějaký den na večeři, rádi by tě viděli," zablekotala.

„Hele, em, zlato, musím do práce, tak někdy jindy jo," pokusil se ji odbýt co nejmileji. Cítil se hrozně. Ne kvůli tomu, že ji odmítl, ale protože ji stále tahal za nos. Byla fajn, ale rozhodně ne holka pro něj. 

Ne že by nějaká jiná byla. 

Vlastně v první řadě nechápal, co na něm vlastně vidí. Chová se celou dobu jako pitomec. Než se nadál, zvedla se na špičky a vášnivě ho políbila, přitom mu ruce položila na tvář a Domovi nezbývalo nic jiného, než ji chytit za pas a polibek oplatit. Nemohl si dovolit působit podezřele a z části byl i vděčný tomu, že to udělala před zrakem jejich spolužáků. Takhle bude působit stále nenápadně. Horší ale bylo, že se to také událo před zrakem Maxe.

„Dobře! Napíšu ti!" usmála se na něj šťastně, a pak odběhla za chichotajícíma kámoškama, které je z dálky se závistí v očích sledovaly. Dom hlasitě vydechl a přešel se smutným výrazem v obličeji k Maxovi, ten se na něj ale ani nepodíval, a jen si ze země sebral batoh a šel rychlým krokem před ním. Dom ho musel dokonce doběhnout a když popošli pár metrů od školy, Dom po něm sáhl.

 „Promiň," vyřkl upřímně, protože mu bylo naprosto jasné, o co mu jde. Co jiného na to mohl říct?

„Ne, to ty promiň mně," Dom na něj zůstal vyjeveně zírat. 

„Myslel jsem, že to bude v pohodě, že to přežiju, když tě s ní uvidím, ale když jsem to teď zažil na vlastní kůži, tak už vím, že to není pravda. Nemůžu vystát pohled na jiného člověka, který okolo tebe sotva projde, natož na někoho, kdo se tě dotkne, nebo jako Lisa, políbí. Prostě to nejde. Vím, že je to sobecký, ale budeš si muset vybrat. Už jen kvůli ní."

„Maxi," zaprosil Dom. Cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. Rychlým mrkáním je zahnal. Ten ale zavrtěl hlavou. 

„Tohle je na tobě. Nemůžu tě nutit a ani nechci."

„Není to tak jednoduchý!"

Jen při pomyšlení, že by měl být v životě dál bez Maxe mu přinášel šílený pocity. Jako by se mu tvořila v srdci obrovská díra. Potřeboval ho. Ukázal mu, kdo doopravdy je, a on si v tenhle moment uvědomil, jak moc mu na něm záleží. Člověk si vždycky uvědomí, co měl až když o to přijde. Nějak takhle se to říká. Ví, jak se cítí, když je poblíž, nikdy mu s nikým nebylo tak dobře, jenže ten strach, který ho pořád v nitru užíral jen tak nezmizí.

„Nechci tě mít jen napůl. Chci všechno. Nejsem zvyklej se o někoho dělit."

„Není lepší mít půlku než nic?"

„Takhle to nefunguje... buď všechno nebo nic. Ani já nejsem z kamene. A taky nechci, abys ze mě dělal blbečka. "

„Vybírám si tebe," vyhrkl dřív, než si to stihl rozmyslet. Jen on v něm dokáže vyvolat mravenčení po celém těle pouhým pohledem. Jen na něj myslí před spaním, a přestože to nebyla jednoduchá volba, rozhodl se.