Don't lie to yourself! (CZ)

10.

Když po chvilce vydýchání za ním dorazil, Max se opíral o auto a zíral opět někam do obzoru. Vypadal hrozně zamyšleně. 

„Hej," přišel k němu Dom a pokusil se získat jeho pozornost. Postavil se před něj, a tak k němu Max zvedl pohled. V jeho zlatavých očích se odráželo světlo sluníčka. Leskly se, byly průhledné jako sklo, přesto v nich Dominik nedokázal číst.

„Promiň, neplánoval jsem po tobě tak vyjet," odmlčel se s omluvným pohledem, „jen si mě zaskočil," řekl Dom. Opravdu si uvědomoval, jak zbytečně často se vzájemně omlouvají. Je tohle u přátelství dvou kluků běžné? Nebyl si jist. V Maxovo tváři však bylo možno rozpoznat náznak úsměvu. Cestou z pláže se uklidnil a snažil se to celé brát, jako nedorozumění. Stačí, když mu jeho domněnku z hlavy vyžene.

„Taky jsem po tobě neplánoval tak vyjet," pokrčil rameny Max. Dominik mu dal pěsťovku do ramene. 

„Blbče!" cítil, jak mu zrudly tváře.

„Jsi připravenej na ten surf?"

 Dominik upřímně přikývl a byl rád, že se změnili téma. Jako na zavolanou mu začal vyzvánět telefon. Dom si neodpustil hlasitej povzdech a když mobil vytáhl z kapsy, byl celej od písku. Skoro se podivil, že funguje. Na obrazovce se objevilo Tomovo jméno. Všiml si i času v rohu telefonu, který ukazoval půl 1 odpoledne. Ve škole zrovna měli pauzu na oběd. Jedním pohybem po displeji telefon zvedl.

„Dominiku!" Tomův hlas zněl naléhavě. To donutilo Dominika odstoupit od Maxe stranou, aby měl na hovor trošku soukromí.

„Děje se něco?"

„Musíš okamžitě dorazit, tvý mámě se něco stalo! Volali do školy, protože očekávali, že tu budeš, a moc se jim nelíbilo, že tě nemohli sehnat. Sakra, musím zase běžet! Ale být tebou sem rychle naklušu!"

„Cože? Co se stalo?" zvýšil hlas ale na druhé lince se ozvalo jen pípání. Tommy telefon položil. 

Fuck!

Okamžitě, bez jediného vysvětlení zasedl za volant.

„Dominiku!" uslyšel svoje jméno, když auto s třesoucíma se rukama startoval. Max si mezitím přisedl na místo spolujezdce. S prudkým stlačením plynu uháněli po silnici.

„Dominiku, mluv se mnou! Co se stalo! Sakra, zpomal, takhle nás akorát zabiješ!"

„Mojí mámě se... něco se stalo, musím rychle zpátky do školy!"

„Mrtvej tam ale budeš k ničemu! Zastav! Povídám zastav to auto!" teď už na něj Max křičel, a tak tedy Dominik trhnul ke straně a zabrzdil. Hlasitě oddechoval. Max otevřel prásknutím dveře a přešel k Dominikovi na druhou stranu.

„Vystřídám tě v tomhle stavu tě řídit nenechám." 

Za tričko ho vytahal ven z auta a vyměnil si s ním místo. Dominikovi byla máma vším. Ztělesnění dobra, člověk, který by si zasloužil modrý z nebe. Ona sama je jeden z hlavních důvodů, proč se stále drží té myšlenky perfektní rodiny. Cestou do školy přemýšlel, co by dělal, kdyby se stalo něco opravdu vážného. Nic netuší a díra v jeho srdci se každou minutou zvětšovala. Jak by se zachoval a jestli by to sami s tátou vůbec zvládli. Nebyl si jist.

Když tam dorazili, okamžitě pospíchal do ředitelny. Max zběsile utíkal za ním. Bez klepání vrazil do místnosti a jelikož se dveře rozrazily, čekal na něj překvapenej pohled jeho otce. Nejdřív si změřil svého syna podezíravým pohledem a pak toho kluka vedle něj. Shlížel na Maxe s opovržením stejně jako když ho viděla poprvé máma. Je pravda, že už na první pohled se tvářil jako někdo odlišnej. Všiml si, že za křeslem sedí ještě jedna postava. Díky sluníčku, které sem skrz okno prosvítalo, byla půlka jeho těla zahalena do stínů a ta druhá zase až moc zářila. Když si jeho oči trošku přivykly, zjevila se mu tvář ředitele.

„Co-co se stalo?"

„Kde jsi byl?" sykl mezi zuby Dominikův táta, když k nim přistoupil. Sedl si vedle něj na sedačku, zatímco Max stál opodál.

„Ehm," ozvalo se z ředitelova křesla, aby na sebe upoutal pozornost. Všichni se na něj otočili.

„Maxmiliáne, děkuji, že jste sem pana Scherwooda dovedl, už můžete jít," Max pokynul hlavou a  beze slova se otočil na patě. Nezapomenul za sebou zavřít dveře. 

„Všiml jsem si, že vás žádné zdravotní problémy netrápí," mluvil ředitel odměřeně a Dominikovi bylo jasné, že cokoliv řekne, se promění v jeho neprospěch. Polkl.

„Co je s mámou," vyřkl zřetelně a zcela jasně s pohledem přejíždějícím z jednoho na druhého. To bylo jediné, co ho v tuhle chvíli zajímalo. Ano, věděl, že šel za školu a že s toho budou následky, to ale až po tom, až uvidí mámu živou a zdravou.

„Měla astmatický záchvat...teď leží v nemocnici, ale to nejhorší je za námi." 

Dominik věděl, že měla jako mladší s astmatem problémy, ale když po čase vymizely, nevěnoval větší pozornost ani když se trochu víc zadýchala. Časem přestala brát i prášky a inhalátor zůstal uklizený v šuplíku. Všichni měli pocit, že se to zlepšilo. 

Vypadá to, že opak je pravdou.

„Snažil jsem se ti dovolat, ale nezvedal jsi to. Tak jsem volal do školy, kde mi řekli, že jsi dneska vůbec nedorazil, prý kvůli střevním potížím." 

Já toho Toma zabiju. 

„Chápej, to mě znepokojilo ještě víc."

,,Omlouvám se... už se to nestane," Dominik se na něj podíval upřímným pohledem a táta si ho se chlapácky přitáhl do náručí. Pevně ho objal a poplácal po zádech.

,,Omlouváme se, pane řediteli, že jsme Vás obtěžovali, mohu vám slíbit, že se to nebude opakovat," zadíval se přísně na Dominika a postavil se. Potřásl si s ředitelem rukou a on je, ačkoliv nerad oba propustil bez dalších námitek.

 Max byl naštěstí tak ohleduplný, že odešel. Po cestě domů s tátou v autě neprohodili téměř ani slovo. Bylo mu jasné, že ho zklamal. Teď však nemohl myslet na nic jiného než na mámu, která musí samotná ležet v nemocnici.

„Prý si ji tam nechají den nebo dva na pozorování," vyřkl táta, když dorazili k příjezdové cestě. „Hodím jí tam pár věcí, ale nejdřív chci vysvětlit jednu věc," Dominik na něj koukal a přikyvoval.

„Kde jsi sakra byl? Co bylo tak důležitého, že jsi vynechal školu? Myslel jsem, že ti na tvé budoucnosti záleží."

„Em..." v hlavě se mu vybavily útržky z dnešního odpoledne. Studená voda a horký pot, polévajícího, když se Max tlačil svým tělem na to jeho.

„Kamarád... potřeboval pomoct," gestikuloval u toho rukama a nebyl si jistý, jestli to znělo dostatečně přesvědčivě. 

„Ten kluk, který s tebou přišel?" Dominik stáhl rty do úzké linie a pomalu přikývl.

„Dávej si na něj bacha, jo? Něco se mi na něm nezdá..." pak už otevřel dveře od auta a jeho tam nechal samotného. Skvělý, takže teď už ho neschvaluje ani jeden z rodičů.

Doma si lehl na postel a zadíval se do bílého stropu. Hmátl po telefonu vedle sebe a všiml si nepřečtené zprávy od Maxe.

Vše v pořádku?

Chtěl se mu původně rozepsat co se mámě stalo, že je v nemocnici a že z toho úplně v pořádku není. Ale z toho co mu řekl na pláži věděl, že Max má svých problémů dost, a i když se vždycky tvářil starostlivě, nechtěl ho ještě víc zatěžovat. 

V pořádku.

Než zprávu odepsal, připsal za to.

Můžu se stavit?

Měl potřebu ho vidět a on byl v tuhle chvíli to nejbližší, co se dalo popisovat kamarádovi. Když mu přišla odpověď se souhlasem, usmál se. Okamžitě se oblékl a když si všiml, že tátovo auto už na cestě nestojí, vydal se ven do pozdního odpoledne.