Don't lie to yourself! (CZ)

55.

Rodiče přijeli dost pozdě, jelikož ho probudilo hlasité chichotání a nemotorné nárazy do nábytku. V prvním momentu hmátl vedle sebe, aby se ujistil, že Max stihl utéct. Neležel tam, což bylo dobré znamení. Byl tak vyčerpaný, že si ani neuvědomil, že zůstal spát nahý, a tak si rychle navlékl trenky. Tedy po tom, co je poslepu nahmatal na zemi.

V rychlosti si alespoň nastavil budík na ráno a přikryl se dekou. Hodiny ukazovaly pátou hodinu, takže se táta s mamkou museli rozhodně bavit. Bral to pozitivně, lepší než hádky. Myslel na ten večer, na to, jak ho stále bolí zadek a taky na rozhovor s Tomem, kterého se víc než obával.

Co když ho Tom nepřijme takového jaký je nebo ještě hůř, vykecá to? Nebál se ale jen tohohle. Nechce o Maxe přijít, i když by to bylo to nejjednodušší řešení. Cítí se s ním jinak, živě a přijde mu, že jeho život má konečně smysl.

Řinčení budíku mu přišlo dnes hlasitější než kdy jindy, ale jelikož nutně potřeboval sprchu a vyčistit si zuby, podařilo se mu dobelhat do koupelny. Sezení dnes bude náročnější než obvykle, pomyslel si, když se snažil obléknout. Bylo mu více než jasné, že mu jeho tělo dnes dá pěkně sežrat, co včera večer vyváděl. 

S nepříjemným pocitem v žaludku usedal na první hodinu vedle rozespalého Toma. V ruce držel jako každé jiné ráno horkou kávu, ale ani ta ho nemohla zachránit před tou vážnou konverzací, která ho čeká.

,,Tome?" odkašlal si Dom, aby jeho chraptění neznělo tak podezřele. Ten je zdvihl unavené oči. Až když Domovi přišlo, že ho opravdu poslouchá, spustil: ,,Děláš dnes odpoledne po škole něco důležitýho? Já jen jestli si na mě neuděláš chvíli čas. Potřeboval bych s tebou něco probrat."

,,Vždycky se najde něco důležitějšího, ale chvíli bych měl mít. Chceš dořešit ty hory? Jsem na sebe upřímně dost zvědavej." 

Jako typický Tomáš se rozjel a nezavřel pusu dokud nezazvonilo na hodinu. Trošku ho děsilo, jak moc velkou přípravu malému společnému výletu už stihl věnovat, ještě když mu odpoledne chce říct, že s ním nikam nepojede. V hloubi duše měl opravdu strach, aby ho bral takového jaký je, nebo aby to nevytroubil po celé škole. To by se doma vysvětlovalo opravdu špatně, že se nutně musí odstěhovat zpátky do Anglie už teď a že si jde sbalit.

Školní den se samozřejmě táhl jak týden do výplaty, po Maxovi na chodbách nebyly ani památky, ale jelikož se jeho hlava v tuhle chvíli zaobírala něčím naprosto jiným, nepostrádal ho. Nejen že ho nervy trápil žaludek celý den, ale ještě k tomu když se při obědové pauze chystal na chvíli na čerstvý vzduch s domněnkou, že mu udělá líp, narazil na Barneyho.

Plánoval se mu vyhýbat co to šlo, on byl na seznamu lidí jeden s posledních, se kterýma by si chtěl povídat. To by to ale nebyl Barney, kdyby ho nezastavil. 

,,Máš chvíli?" zachytil ho Barney nervózně za rameno, ale Doma překvapilo, že se mu v očích odrážel smutek. Neodpověděl mu, ale zastavil se, aby dal najevo, že může mluvit.

,,Chtěl jsem se ti jen omluvit za moje chování... došlo mi, že to vůči tobě asi nebylo moc fér. Vylíval jsem si zlost na tobě, i když jsem byl celou tu dobu naštvaný na Maxe.  nevím, co všechno ti o mně řekl, ale.. no nechal mě. Sice je to už hrozně dávno, ale jak jsem ho uviděl, vzpomínky mi to všechno vrátily zpátky a já se chtěl nějakým způsobem pomstít. Takže se omlouvám."

Barney a omluva? To mi nesedí.

,,V čem je háček?" zeptal se Dom okamžitě, přitom pohrdavě zkřížil ruce na prsou. Tomuhle člověku nevěřil ani nos mezi očima.