Don't lie to yourself! (CZ)

36.

O pár minut později - už oblečení jeli autem po úzké silnici, okolo nich se zmítaly stromy a jen občas prosvitl měsíc v úplňku. Rádio nezapínali aby si užili tuhle noční atmosféru v plném proudu. 

„Kam to vlastně jedeme? Zatím to spíš vypadá, že mě máš v plánu někde zabít a zakopat v lese," postěžoval si po půl hodinové cestě Dominik.

„Nemáš rád projížďky večerní krajinou? Řízení miluju, obzvlášť když je tu tak málo aut," Dom se mrkl na hodiny, které hlásily půl 11 večer. Vzpomněl si, že rodičům zapomněl dát vědět, kde zůstává, a tak v rychlosti rozsvítil displej telefonu a naškrábal krátkou zprávu. Neptal se o dovolení, je víkend a rodičům může být přece jedno, že je ještě teď venku. Je dospělej, připomínal si. Zadíval se na svého spolujezdce, zabraného do řízení. Vypadal tak klidně, spokojeně a doufal, že se tak i cítí.

Konečně zastavili na malém paloučku, který osvětloval jen záře z města pod nimi. Stáli na kopci a Los Angeles měli jako na dlani. Nebyli ale jako každý druhý u nápisu Hollywood. Když přišli blíž, ruku v ruce, zadívali se na ten omamný pohled a Dom dostal okamžitou chuť ztvárnit ho vlastní rukou. Ruch velkoměsta k nim doléhal z ohromné dálky, kdy i v tuhle večerní hodinu se v centru proháněly auta lidí kteří právě vyráželi domů z práce za rodinou či na páteční party s přáteli.

„Wau, zbožňuju to! To je naprostá nádhera. Chodíš sem často?" chrlil ze sebe dojmy Dominik, zatímco hleděl na skvostné město.

„Jo, když chci být sám nebo přemýšlet. Nikdy jsem sem nikoho nevzal," Dom se na něj vděčně usmál.

Jsem pro něj speciální.

Sedli si společně na vlhkou trávu a užívali si ticha a příjemné společnosti. Max zaštrachal v zadní kapse svých kalhot.

„Co to máš?" hleděl na jeho ruce Dom a když je zvedl, naskytl se mu pohled na ubalenou trávu. Max si zapálil a popotáhl. Bohužel si vzpomněl na ne zrovna příjemný zážitek, když Maxe s trávou našel u něj doma.

„Kouřil jsi někdy?" zeptal se ho Max s pohledem upřeným před sebe, nohy měl zkřížené a vypadal naprosto spokojeně. Dom zakroutil hlavou. Nikdy ho to nelákalo a ani neměl jak se k tomuhle dostat. Věděl, že Max příležitostně kouří cigarety, ze kterých tedy Dominik nebyl nikdy nadšenej, už jenom ze smradu, který potom cítí. Ale že takhle hulí i trávu ho nenapadlo. Právě si uvědomil, že o něm toho zas tolik neví.

„Věříš mi?" zeptal se Max a otočil hlavu směrem k Maxovi.

„Jasně," odpověděl bez váhání. Neměl jediný důvod mu nevěřit. Na to se měl spíš ptát Dom jeho, po tom všem, co mu udělal.

Max se k němu přesunul zatímco Dom sledoval, jak si popotáhl. Pak se naklonil k jeho rtům a do nich mu vydechl.

Dominik cítil, jak mu kouř vstupuje do pusy a zakuckal se.

„Dobře, myslím, že tohle není zrovna nejlepší nápad," zasmál se Dom a vytvořil mezi ním a Maxem prostor.

Fuj.

„Co se ti na mně vlastně líbí?" napadlo ho a tu otázku vyslovil bez zjevného promyšlení. Přitom nehleděl na Maxe ale na zářivá světla velkoměsta.

„Máš dokonalej přízvuk?" pokrčil rameny Max, ale zasmál se.

„Teď vážně," naléhal Dom.  „a neříkej, že jsem tvůj typ a jedeš po hubených, modrookých hnědovlasých klucích."

„Vlastně jsem spíš na blonďáky," šťouchl do něj, ale pak zvážněl. „Jsi svůj, přirozenej, nezkaženej..." snažil se ho popsat přídavnými jmény a Dom se nepřestával culit.