Don't lie to yourself! (CZ)

56.

Dnes večer Dominika ještě čekalo oznámit rodičům, že s nimi pojede místo Toma Max. Ani si není jistý, že to rodiče svolí, a to nemluvě o jeho díře, která se v hrudníku rozpínala čím dál tím víc s blížícím se večerem. 

V pochmurném počasí mu bylo do breku. Ztratil svého jediného pořádného kamaráda kvůli vyřknutí pravdy? K čemu tedy tohle všechno je, když se nakonec stejně všechno rozpadne. Lidi upřímnost rozděluje. Nedokáže si představit reakce jeho rodičů, když i člověk v jeho věku je z toho takhle špatnej.

Zmoklej jak slepice došel domů se slzami smíchané s deštěm a s náladou na bodu mrazu zalehl do postele. Doufal, že se vsákne do matrace. Po chvíli někdo ale zaklepal na jeho dveře.

,,Zlato, vše v pořádku? Venku je kosa, donesla jsem ti tvůj oblíbený zelený čaj." 

Hrnek mamka položila vedle něj na noční stoleček. Dominik si řekl, že horší být dnešek snad už nemůže, a tak spustil.

,,Mami? Bude vadit taková menší změna v obsazení toho jednoho volného místa na hory? Chtěl bych s sebou vzít Maxe."

,,Proč by to vadilo? Je to přece i tvoje dovolená. Vem si koho budeš chtít. Když tedy neprovedete žádnou lumpárnu," zahrozila dodatečně mamka s ukazováčkem namířeným na jeho obličej. Ve tváři se jí ale odrážel úsměv.

Její reakce ho donutila se poprvé za celý den usmát. Tohle nečekal. Měl to z krku rychleji než čekal. Dneska byl obzvlášť připraven čelit určitým rozhodnutím. Chvíli s mamkou pouze kecali a Dom v klidu usrkával zelený čaj.

Až po tom co mamka odešla dostal nutkání slyšet víc než jen to, že takovou informaci musí zpracovat. V dnešní době je to přeci už téměř normální.

Nebo ne?

Dostal odvahu a vytočil Tomovo číslo. Telefon vyzváněl dlouho, nebo to tak Dominikovi alespoň při jeho nervozitě připadalo. Co mu vlastně řekne, až telefon zvedne? Vynadá mu snad? Bude se ho snažit přesvědčit, že je naprosto normální a stejný jako ho znal? Napadla ho i třetí varianta. Popřít to. 

Absolutně popřít co odpoledne říkal a tvářit se, jako že si z něj dělal legraci, že to nemyslel vážně. Po asi 5 minutých pípajícího vyzvánění se to konečně samo vyplo. Dominikovi stekla po tváři první slza.

Tak moc se za sebe styděl. Za to co dělal, za to že nemůže být jako ostatní. Jak by ho mohl jeho kamarád nebo rodiče přijmou takového jaký je, když ani on sám to nedokáže?

Nechtěl se doprošovat a tak telefon zahodil na druhou stranu postele a otočil se na bok. Nechal svoje myšlenky volně proudit, na nic jiného stejně neměl energii. 

Max celý den čekal pouze na dva telefonáty. Jeden od Dominika a druhý od paní Braunové. Snažil se mezitím zaměstnat svou hlavu výběhem po asfaltovém parku se sluchátky v uších a doufal, že se co nejdřív někdo ozve. 

Nemohl se zbavit myšlenky na Dominika líbajícího se s Barneym ani na jeho slib, kdy řekne Tomovi své velké tajemství. Neví vůbec nic. Jestli to vůbec řekl, jak to probíhalo a jeho reakce. Neozval se mu. Jestli chce, aby jejich vztah fungoval, musí mu začít věřit. Musí věřit i sám sobě.

V pozdním odpoledni, kdy si Max akorát sušil vlasy po tom, co vyšel ze sprchy se mu pokojem rozezněla hudba z telefonu. Málem si ukopl malíček o roh postele, jak pospíchal. 

,,Prosím?" zvedl neznámé číslo. 

,,Zdravím Maxi, taky detektiv Braunová. Mám pro vás dobré zprávy."