Don't lie to yourself! (CZ)

41.

Okamžitě s sebou začal zmítat, než si všiml závanu černých vlasů a známé postavy.

„Do prdele," ulevil si, když ho Max pustil. „Tohle mi nemůžeš dělat," oddychoval splašeně.

„Promiň," usmál se na něj roztomile a pohladil ho na rychle pohybujícím se hrudníku.

„Co potřebuješ? Za chvíli mi začíná hodina."

„Chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Je to tvoje rozhodnutí, ale chci abys věděl, že se mi můžeš se vším svěřit..." Dom ho zvednutou rukou zastavil.

„Vypadá to, že jsem udělal nakonec správnou věc. Reggie byl na mě dneska milej, je to sice možná trochu podezřelý chování po tom všem, ale bylo to tak."

„Hlavně buď furt na pozoru a nepodceň ho. Umí bejt vychcanej jak díra do sněhu," Dom se nad tím přirovnáním pousmál.

„Ale to není jediná věc, proč jsem se s tebou chtěl sejít," pokračoval Max. „Jako omluvu tě chci vzít do restaurace. Jakože fakt nějaký dobrý." 

„Jako na večeři?" zděsil se Dom. Max se rty staženými do úzké linky přitakal.

„Jen nevím jaký jídlo je tvoje nejoblíbenější."

„Itálie," jejich pohled se setkal. Měděné oči se přímo zařezávaly do těch jeho. Dom slyšel, jak naprázdno polkl.

„Mít o trochu víc času, zatáhnu tě do kabinky," sdělil mu Max prostě. „No, ehm, takže se hezky obleč a zítra v 6 tě vyzvednu."

„Jako u mě doma?" zarazil se Dom.

„Přesně tak."

„To nepřipadá v úvahu. Jestli chceš někam jít, můžeme se sejít tam, ale myslím, že moje máma mě chce vydědit už dost," Max s nesmělým ,ou' souhlasil.

„Dobře, tak ti pošlu adresu."

V úterý, přesně před tělocvikem, se Dom rozhodl vyhnout se všem těm upoceným blbečkům ze třídy, kteří by si z něj akorát tak utahovali. Možná se Reggie poprvé zachoval celkem mile, ale nechtěl riskovat. A tak mu přišlo stejně moudřejší je všechny předběhnout. Rychlým krokem si to tedy zamířil do šaten, kde vrazil do dveří. Nikoho neočekával, a tak ho pohled na polosvlečeného Barneyho překvapil.

„Ježiši, promiň!" odvrátil zrak okamžitě. „Nevěděl jsem, že tu někdo je."

Barney se začal smát. „No, vlastně jsme před chvilkou skončili," odvětil. Dom svůj zrak nasměroval zpátky na něj, ale jelikož to nebyla jen pěkná tvářička, ale taky slušný tělo, do tváří se mu trapně nahrnula červená barva. Po sportu byl taky trochu zpocenej, což prozrazovalo lesklé břicho.

Barney naklonil hlavu ke straně. „Vlastně mě tak napadlo," zvedl z lavice před ním svoje tričko. „Nechceš zajít někdy... třeba na kafe?" tričko si přetáhl přes hlavu a až když si z batohu vytáhl malou krabičku si všiml, že mu ve rtech chyběl malý kroužek.

„Em...jo, jasně," odkýval mu Dom a začal se na druhé straně šatny přehrabovat ve věcech. Bez jediného pohledu na něj si přes hlavu přetáhl tričko, ale od Barneyho vyšel podivný hvízdot.

„Ojojoj, kdopak ti to udělal?" zasmál se.

„Cože? O čem to mluvíš?" zarazil se Dom.

„Jen, že se ti na zádech třpytí pár škrábanců," Dom si na záda automaticky a velice zmateně sáhl.

Maxmilián? Kdy by to stihl?

„Náročná noc?" Dom se stydlivým výrazem zakroutil hlavou a nahnul se pro sportovní tričko, ale ucukl, když na svých zádech ucítil něčí ruce. Barney se nad něj nahýbal, až Dom ztratil dech. K uchu mu šeptl: „Dělám si z tebe srandu," pak pokrčil rameny a natáhl se k věšáku, odkud si vzal červenou kšiltovku.