Just one night

10. KAPITOLA

Emily

Sedíme s Duffem naproti sobě. Oba dva moc dobře víme, že jsem se změnila. Musím být zodpovědná. Musím být máma. Někdy mi chybí být sama. Když se nemusím strachovat, jestli moje dítě pořád pravidelně dýchá, jestli nepotřebuje přebalit. Je to vyčerpávající a do toho všeho ještě musím být tady a dělat, že jsem s tím co se tu děje naprosto v pohodě. Nejsem.
Chci aby se basák s jeho synem vídal, ale nevím, zda to vydržím já.
Ed se začne z postýlky ozývat, nejdřív jenom nějaké zvuky, ale potom to přeroste ve fňukání a nakonec v pláč.

"Můžu?" zeptá se Duff a já na něj zůstanu zírat. Potom se usměju.

"Jestli se na to cítíš?"
Zasměje se a já chci přitisknout svoje rty na jeho. Tahle touha se ještě prohloubí, když zvedne malého do náruče a začne na něj dělat obličeje a pohupovat s ním. Je to rozkošný. Bohužel to na Eddieho moc nezabírá.

"Počkej."
Dojdu k němu a vezmu mu našeho syna z rukou. Položím si ho na rameno a začnu se pomalu pokyvkvat.
"Takhle."
Vrátím mu ho a on mě napodobí. Za pár minut se miminko uklidní a usne. McKagan ho opatrně položí zpátky do postýlky.

"Jak si tohle mohla zvládnout?" ptá se baskytarista spíš sám sebe. Zavrtím hlavou a posadím se na malou pohovku. On vedle mě. Nebezpečné blízko vedle mě. Díváme se na sebe a můj žaludek se stáhne. Je to příjemné, ale zároveň děsivé. Duff lehce pootevře ústa a já mám podle jeho výrazu jistotu, že myslí na to samé, na co já. Ale nemůžu. Naposledy to nedopadlo dobře.
Chybami se člověk učí.

"Takže...jak se domluvíme?"
Odtrhnu od něj pohled. On se taky trochu odtáhne. Ale ani jeden z nás nemůže popřít, že to mezi námi je pořád živé.

"Víš, v noci jsem nemohl spát, a něco mě napadlo. Možná to bude znít trochu divně, ale myslím, že by to mohlo fungovat. Mohla by si dát výpověď, nemusela platit nájem, měla by si spoustu času na Eddieho a já bych s ním mohl taky být často."
pronese, ale já zavrtím hlavou. Nechápu.

"Duffe, co přesně navrhuješ?"

"Aby ses ke mně nastěhovala."

"C-cože?" zeptám se naprosto zaskočeně. Tohle jsem opravdu nečekala. Nemůžu s ním přece bydlet pod jednou střechou! Tohle nemůže myslet vážně.

"Bylo by to výhodné pro všechny strany. Byli bychom jako spolubydlící. Co spolu mají dítě."
Na konci se trochu uchechtne, jako by mu nedocházela závažnost celé situace.

"Nepřichází v úvahu. Až do teď jsem si poradila. Zvládnu to i dál."

"O tom nepochybuju. Jenom si to můžeš udělat jednodušší. Ale zamysli se nad tím, prosím. Už půjdu, jenom to zvaž a ozvi se mi. Není to vtip, jasný?"
Tváří se zoufale. Nechci na něj být zlá, ale zároveň si nejsem jistá, jestli se náhodou nezbláznil.

"Fajn, popřemýšlím o tom."
A opravdu to udělám.

"Dobře. Rád jsem tě viděl."
Už je ve dveřích a já je držím otevřené. Najednou se otočí a jeho obličej je jenom pár centimetrů od toho mého. Cítím jeho voňavku a jeho dech na tvářích. Je tak blízko...
"A rozmysli se rychle, prosím."
A pak odejde.