Just one night

21. KAPITOLA

Emily

Už dva týdny kolem sebe s Duffem opatrně našlapujeme. Když jsem kojila Eddieho vypadal tak...uchváceně. V tu chvíli bych mu nic neodmítla. Díky bohu ten večer si šel lehnout a další den jsme se chovali, jakoby se to nestalo. Téměř. Myslím, že nám spíš nepřijde důležité to nějak dál rozebírat. Byl to prostě jenom krásný okamžik.
A navíc má basák hodně práce s kapelou. Teď je pryč, před třemi dny odletěl na vystoupení. Ale každou chvíli by se měl vrátit domů. Nejsem si jistá, jestli bych na něj měla čekat. Eda už jsem nakrmila, až do rána by měl v klidu spát.
Možná bych na něj čekat neměla, bude to vypadat až moc nápadně. Jenže mi chybí. Ačkoli je těžké si to přiznat.
Zaslechnu klíče v zámku. Je tady. A já tady na něj o půlnoci čekám, vyčerpaná a unavená. Slyším, jak si potichu sundal boty a jak se po špičkách plíží do obýváku. Vejde dovnitř a podívá se na mě.

"Myslel jsem, že už budeš spát." řekne místo přivítání. Ale na očích mu vidím potěšení.

"Chtěla jsem vědět že dorazíš v pořádku. A stejně jsme nemohla usnout."
Je to lež. Teda to druhé. Ale přece mu to tak snadno nepřiznám, ne? Zvednu se a bez dalších slov odejdu do ložnice. Jenomže on jde za mnou.
"Co to děláš?" zeptám se, když si sundá triko a kalhoty. Ten pohled se mi zatraceně líbí, ale momentálně jsem naprosto vyřízená.

"Myslel jsem, že bych se mohl taky jednou vyspat normálně. Po té cestě letadlem jsem rozlámanej jak třísky na podpal. Nemohla by si přetrpět jednu noc na gauči?" zeptá se. Očividně jsme na tom oba stejně. Najednou mi přijde, že je tu moc vedro.

"Taky jsem hotová. Postel obětovat nejodlám." prohlásím a otevřu okno dokořán. Potřebuju trochu vzduchu.

"V tom případě se budeš muset vyspat vedle mě." usměje se, jako by čekal, že tohle řeknu. Chce si hrát? Fajn! Já to vydržím. Jednu noc vedle něj spát nemůže být tak těžké. Když jsem to vydržela do teď, tak to zvládnu. Lehne si na levou stranu a já se uvelebím na té pravé. Je otočený ke mně, ale já k němu zády. Zhasnu lampičku a je ticho. Chvilku mi trvá, než dostanu z hlavy představu, co všechno bych momentálně mohla udělat. Nic z toho neuskutečním.
Uběhne dalších pět minut.
Ještě nespí. Slyším, že nedýchá pravidelně a pořád se vrtí. Najednou ucítím jeho ruku na svém břiše. Přitáhne si mě k sobě. Celé tělo se mi napne. Ale jakmile jsem u něj, cítím se uvolněně. Jako pírko.

"Pravidlo dvě?" řeknu. Jenomže ani v nejmenším nemám v plánu se odtáhnout.

"Ššš..."
To je jediná odpověď, které se mi dostane. Malinko se zasměju. Zůstaneme takhle vedle sebe. Nevím, kdo z nás zabral jako první, ale vím, že ani jeden jsme se z obětí nevymanili. Lhala bych, kdybych řekla, že se mi to nelíbilo.

***

Probudím se, ležící na McKaganovo nahé hrudi. Docela déjà vu. Ruku mám položenou na jeho břiše. Kdybych sjela jenom o trošičku níž...
Basák se začne probouzet. Donutím se zahnat tu myšlenku a zklidnit svůj dech.
Zaslechnu, jak se sám pro sebe zasměje. Pak mě opatrně odsrčí, ale když už ležím sama, zastaví se. Skloní se ke mě a políbí na spánek. Chce se mi pištět, ale zachovám neutrální výraz.
Slyším, jak se otevřely a zavřely dveře. Otevřu oči a převalím se na záda.

"Do prdele." zašeptám.

"Tak hrozný to snad nebylo, ne?" ozve se a já vykřiknu. Opřený o dveře mě Duff pozoruje a vůbec nesrývá potěšení.

"Ty idiote! Vyděsil si mě k smrti." řeknu místo odpovědi a vyhrabu se z pod peřin. Otevřu a projdu kolem něj.
"Radši mi udělej kafe, jdu zkontrolovat malýho." křiknu za sebou na cestě do dětského pokoje. Zavřu za sebou, Ed ještě spí. Neobvyklé, ale vítané. Pro jistotu zkontroluju jestli správně dýchá. Všechno je ovšem v pořádku.

"Asi jsem tvému tatínkovi právě prozradila, že se mi líbí. Co myslíš? Měla bych mu to ukázat pořádně?" zašeptám svému malému synovi a dívám se na jeho překrásný ksichtík. Přesně v ten moment si pšíkne. Usměju se.
"Dobře zlatíčko, beru to jako ano. Máš to mít."