Just one night

26. KAPITOLA

Duff

Emily jde ke zvonícímu telefonu a podává mi plačícího Edwarda. To jméno se mi zamlouvá čím dál, tím víc. Už hodinu se ho ale snažíme utěšit a nedaří se nám to. Jsou tři hodiny ráno a oba dva se potřebujeme vyspat. Neslyším co si Em s osobou na druhé straně povídá, ale zajímalo by mě, kdo by nám volal v tuhle hodinu.
Eddieho řev mi rve uši. Mám chuť ho dát do jeho pokoje a nechat ho tam ať si klidně brečí. Jenomže jakmile na to pomyslím je mi ze sebe samotného zle. Zaslechnu zalapání po dechu a vzlyk.
Chtěl bych jít za ní, ale to by potom neslyšela toho druhého.

"Kámo, musíš přestat brečet, protože jestli se mi tady složíte oba dva, tak to nedám." řeknu synovi. Teď už se mi zdá, že je tam moje láska moc dlouho, a tak se zvednu a dojdu za ní do kuchyně, kde sedí u stolu, rukou si přikrývá pusu a v očích hrůza, jakoby viděla ducha.
"Zlato, co se děje?" zeptám se, ale odpověď nedostanu. Nedokáže mluvit. Teda alespoň teď ne.
"Hele mám nápad. Co kdybychom někam jeli? Hned. Eddie nemůže spát, tak ho to třeba ukolíbá a ty mi řekneš co se stalo, ano?"
Zkusím ze sebe vydolovat něco jako úsměv, ale je to spíš škleb.
Jenom přikývne a zvedne se. Obejmu ji a dám pusu do vlasů, tak moc bolí jí takhle vidět.
Dojdeme k autu. Malého dám dozadu do autosedačky a Em sedí na místě spolujezdce. Ještě nevím, kam pojedeme. Pro začátek mám v plánu prostě jet.
Mlčíme. Ani rádio jsem nezapnul. Mám o ní strach, ještě jsem jí takhle neviděl, a to mě děsí. Děsí mě, že nevím, jak jí pomoct. Jediná pozitivní věc je, že Eddieho uspalo kolébání auta a teď je tu ticho jako v hrobě. Zajedu na jednu polní cestu a vypnu motor.
"Emily, prosím řekni mi co se stalo. Trápí mě to." zkusím to. Nic neříká. Jenom se kouká z okna a potom se rozbrečí. Posune se ke mně a já jí přivinu ke svojí hrudi. Hladím jí po vlasech a ona se snaží ztišit, aby neprobudila Eda. Otevřu dveře a vyjdu ven, obejdu auto a vytáhnu Em. Ta začne vzlykat trochu hlasitěji a hlavu má zabořenou do mého ramene. Dávám jí čas. Ale obavy ve mě rostou s každou uplynulou vteřinou. Zhluboka se nadechne a podívá se na mě.

"Rodiče." řekne jenom, protože hned na to jí zase do očí vyhrknou nové slzy.

"Co se s nimi stalo?" zeptám se. Chvíli jenom dýchá.

"Oni...oni...m...měli nehodu. Vybourali se. Oba jsou...jsou m...mrtvý." vysouká ze sebe nakonec a vyrazí mi tím dech. Polknu. Nevím co říct, a tak ji jenom pevně držím.

"Je mi to líto lásko, tak moc líto." zašeptám. Už se začíná uklidňovat, což je dobře.

"Nikdy nepoznají Eddieho. Možná by ho nepoznali tak či tak. Ale teď už nemají ani tu možnost. Ani on ne. Nechtěli se mnou už nic mít, ale když jsem byla malá byli jsme si všichni blízcí. Měli jsme se dobře. Všechno je to definitivně pryč." pronese tak potichu, že ji sotva slyším. Neumím utěšovat.

"Mám nápad. Co si koupit něco extrémně nezdravého a nějaký víno? Vím, že se tím nic nezpraví, ale aspoň trošku to pomůže, ne?"
Trochu nervózně se pousměju, hned toho ale zase nechám. Nevím co přesně bych měl v takovéhle situaci dělat. Kývne a koutek úst se jí lehounce povytočí nahoru. Políbím ji na čelo a chvilku tam jenom tak stojíme, já přitisknutý na ní, ona mě objímající.
Pak se od sebe oddělíme a opět vyrazíme na cestu. Zajedu do obchodu a nakoupím zásobu zmrzliny, křupek, čokolády a vína. Spousty vína. A jednu láhev Jacka Danielse. Všechno to odnesu do auta, kde na mě čeká moje rodina. Když mi to dojde zastavím se. Já mám opravdu rodinu. Svou vlastní rodinu. Přes čelní sklo vidím, že si Em sedla dozadu k Edwardovi. Dívá se na něj jako na obrázek. Hrozně moc bych si přál, aby tohle vydrželo navěky.

"Ahoj Duffe, pamatuješ si mě? Potkali jsme se v Portlandu." ozve se za mnou a já se otočím na ženu s hnědýma očima i vlasy.