Just one night

27. KAPITOLA

Emily

Dívám se na Eda, oči mě pálí od pláče. Je to zvláštní. Rodiče jsem už dlouho neviděla a nemluvila s nimi, nebo tedy spíš oni se mnou. To, že tady už nejsou je ale stejné jako rána do žaludku. Ne. Je to mnohem horší. Nejde to popsat. Lidé co mě vychovali, co mi zajistili vzdělání, lidé, co mě měli alespoň na čas rádi.
Podívám se ven přes čelní sklo a vidím, že Duff už vyšel z obchodu. A baví se s nějakou ženskou, která se k němu snaží pořád nenápadně posouvat. Proč s ní vůbec mluví?
Nedokážu od těch dvou odtrhnout pohled. McKagan má plné ruce nákupu, a tak popojde k autu, ale žena se nenechá odbýt a jde za ním. Vylezu ven a beze slova basákovi pomůžu všechno naložit do kufru.

"To je tvoje sestra, nebo co? Já jenom, že to líbání s tebou se mi líbilo a ráda bych to dotáhla dál, tak jestli bys jí nemohl někde vyhodit a pak bychom si mohli my dva někam zajet, jestli víš, jak to myslím?" řekne ta žena a přitom se k němu nakloní tak blízko, že ho skoro políbí. To je moje poslední kapka. Odstrčím jí od něj s takovou silou, o které jsem ani nevěděla, že ji mám. Napřáhnu se a vlepím jí pořádnou facku.
Duff mě chytí zezadu za paže. Drží mě na místě, abych nemohla tu krávu znova praštit.
Jenomže to nemá smysl, momentálně se totiž cítím jako zombie. Nechce se mi smát, dokonce už ani brečet. Chci na chvilku nebýt. Byt duch, lidi by chodili kolem mě, jenomže by mě nikdo ve skutečnosti neviděl. Být na chvilku nic.

"Klid lásko, to je dobrý. Jedeme domů, ano?" zašeptá mi McKagan. Ještě jsem neřekla ani slovo od chvíle, kdy jsem basákovi pověděla, co se stalo. Nastoupím si zpátky dovnitř auta a dívám se před sebe. Duff nasedne prakticky hned za mnou a rozjedeme se. Ženská za námi volá nadávky a vyhrožuje policií, ale je mi to fuk. Momentálně mě nezajímá skoro nic. Myslím jenom na odpočinek, až dorazíme domů. Je hezké myslet na to slovo. Domů. K nám. Líbí se mi patřit taky k někomu jinému než k synovi, i když za toho bych všechno tohle obětovala.
"Nemusela si jí dát facku." prohodí po chvilce.

"Nelíbilo se mi, jak se tě snažila skoro sežrat. Nemáš zač, za záchranu, nebo se ti to snad líbilo?" zeptám se ho podrážděně, ale potom opět ztiším hlas, abych neprobudila malého.

"Proč tohle říkáš? Samozřejmě že mi to bylo proti srsti, jenomže než jsem stihl něco udělat, tak ses do toho už vložila." odporuje mi, což mě nehorázně vytočí.

"Víš ty co? Zastav u mě doma." řeknu rozhodně.

"Vždyť tam jedeme." snaží se nemyslet na to, co to doopravdy znamená. Všechny moje myšlenky o mojí lásce k němu se utlačí do pozadí. Teď tu s ním být nechci.

"Ne. Ke mě domů. Ne k tobě."
Podívám se na něj a on nahlas polkne. Je velice zvláštní, jak se dokáží lidské názory rychle měnit. V jednu chvíli si připadám, že mám rodinu a domov. V druhé chvíli, jsem zase ráda v malém špinavém bytě a sama.

"Em..." Snaží se mluvit, ale nenechám ho.

"Dva měsíce už jsou dávno pryč Duffe. Chci jet k sobě domů a Eddie jde se mnou." pronesu už naštvaně. Zbytek cesty mlčíme. Opravdu zastaví u mého starého bytu. Vezmu Edwarda a projdu kolem něj.

"Nechovej se tak. Dnešek byl náročný, ale to není nic, co bychom nevyřešili." Zkouší to dál.

"Nech mě na pokoji. Nemám náladu na to, jak si hodný a chápavý. Nemůžeš být takový, protože si prostě jenom chlap. Je vás spousty! A ženskejch taky, tak jdi a najdi si nějakou, která ti bude víc vyhovovat a nebude to taková hysterka! Třeba se vrať k tomu obchodu, je mi to u prdele!" zakřičím na něj. Nezáleží mi na tom, jak pozorně nás sledují sousedi. Rozeběhnu se a odemknu. Rychle vystoupám do svého bytu a prásknu dveřmi, potom se rozbrečím, což stejný efekt vyvolá i u malého, a tak spolu jenom brečíme, dokud se neuklidním natolik, abych ho uspala. McKagan na mě zvoní a snaží se mi volat. Jednou mu to zvednu, abych mu řekla, že tím budí Eda. Potom volat přestane.
Už zase jsem u toho. Zase ho odhaním. Miluju ho. Nechci mu to říkat. Mám pocit, že by potom na mě měl páku. Dlouho jenom sedím na podlaze a koukám do zdi. Můj syn spí na gauči, ohraničený dekami, aby nespadl na zem. Usnu v obýváku na zemi s mokrými tvářemi. Nevím, jak tohle skončí.