Just one night

9. KAPITOLA

Emily

Tak sakra kde je? Nevím, jestli mám větší strach z tohle přijde, nebo že ne. Ale ten výraz v jeho tváři, když jsem svolila, že se domluvíme byl až moc opravdový.
Jako na zavolanou se rozezní zvonek od mého bytu. Asi mu dole někdo otevřel.
Dojdu ke dveřím a udělám hluboký nádech a výdech. Do čeho jsem se to zase dostala? Proč jsem prostě nedokázala odolat?
Když otevřu a spatřím McKagana rovzpomenu se proč. Kdybych se ovládala jenom o kapičku méně, tak na něj skočím hned teď na chodbě. Při vzpomínce na jeho rty se mi udělá smutno a nejraději bych se zase vrátila do toho okamžiku blahé nevědomosti, když jsem si jenom užívala a seděla mu na klíně. Ne že bych toho snad litovala, Eddieho nade všechno miluju, a tak to i zůstane, ale nemusela bych teď řešit tohle.

"Ahoj Em, můžu dál, nebo mám stát na chodbě?" pousměje se, z čehož skoro omdlím. Trochu jsem se zasekla.

"Jasně, pojď." odpovím po vzpamatování a trochu ustoupím na stranu, abych ho pustila. Připadám si jako puberťačka. Ed leží v postýlce s dudlíkem v puse a snaží se překulit. Vsadím se, že to nebude trvat ani měsíc a začne lézt. Je tak rozkošný když ho vidím, jak se snaží. A zabolí mě, když v něm rozpoznám rysy jeho otce. Je to to nejkrásnější děťátko, ale koukat se na ty dva vedle sebe je prostě zvláštní. Přece jenom to není basákova vina, že tady nebyl. Dala jsem mu dost jasně najevo, že to bude jenom jednou, tak proč se teď cítím zrazená?

"Dáš si něco k pití?" zeptám se, abych oddálila tu debatu. Nemám tušení, co má v plánu. A to mě děsí. Až do teď jsem byla s Edem sama a nejsem si jistá, jestli se o něj dokážu s někým dělit. Ale přece jenom je to jeho otec. Jeho otec, který se na mě právě dívá, jakoby nechtěl k pití nic jiného než mě. Pane bože, ani neví jak ráda bych mu vyhověla.
Nakonec ale jenom zavrtí hlavou.

"Ne, díky."

"Fajn."

"Tohle je trochu divný." zasměje se a podívá se stranou. Podlamují se mi kolena, ale nesmím na sobě nechat nic znát. Poslední co potřebuju je, aby viděl jakou slabost pro něj stále mám.

"To mi povídej."
Dívám se mu do očí, ale on to nechce opětovat. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou.

"Takže...posadíme se?" navrhne. Jenom přikývnu a ukážu směrem k pohovce. Byt není moc velký, ale je to jediný, který si můžu dovolit.
"Jak jsme předtím mluvili...rád bych se s prckem vídal. Jenom si nejsem úplně jistý jak to udělat." pronese a já už v hlavě slyším pokračování: 'Mám toho moc s kapelou', 'Teď se mi to úplně nehodí' a další tomuhle podobné.
Jenomže nic z toho neříká. Čeká až něco navrhnu já. Což mě naprosto zaskočí, protože scénář, kde se ujme svoje otcovské role jsem si neodvažovsla představovat.
Odkašlu si.

"No, mohli bychom se domluvit na určitých dnech, kdy by si chodil na návštěvy? Já nevím, třeba třikrát do týdne? Nemám tušení, jak tohle chodí." řeknu a schovám hlavu do dlaní.
Najednou na ruce ucítím dotek a mírně sebou škubnu. Je hřejivý a všude po těle se mi rozlije zvláštní pocit klidu. Vzhlédnu a Duffovo obličej je ke mně nakloněný víc než předtím.

"Hele to je v pohodě. Ani jeden očividně nevíme, jak se s tím poprat. Nenecháme to teda na později? Chtěl jsem si s tebou ještě promluvit i o jiných věcech." pustí mojí ruku a mám pocit, že tam po jeho dlani zůstala vypálená díra. Myslela jsem, že rychle vymyslíme nejjednodušší variantu a on zase půjde domů. Přestává se mi to líbit, čím dál tím víc.

"O čem chceš mluvit?" zeptám se a udržuji si od něj odstup. Kdybych u něj seděla jenom o pár centimetrů blíž, nevím jestli bych se dokázala ovládat. A to už je to tak dlouho.

"Jenom mě zajímalo kde pracuješ. Neber to špatně, jenom to ne. Spíš že živit malý dítě je docela fuška a levný to taky není." řekne a pozoruje mě.

"Tohle je snad ten nejlevnější byt v celým městě. Moc často si radost neudělám a musela jsem si najít práci jako vychovatelka v jeslích. Můžu tam sebou brát Eddieho." odpovím a najednou jsem na sebe pyšná a zároveň zklamaná.

"Chtěla si být fotografka." podotkne a v očích vidím vzpomínku.

~
"Proč zrovna focení?"

"Vlastně ani nevím, prostě mě to baví. Ráda fotím lidi, zachycovat okamžiky a emoce...něco na tom je."

"Dobře. Chtěla by ses tím třeba živit?"

"To by bylo super, ale pochybuju, že se mi to povede. Prorazí jenom málo kdo."

"Už se těším až si budu jednoho dne kupovat tvoje fotografie za nehorázně vysokou cenu."

"Ty toho asi dost nakecáš, co?"

"Občas. Měla bys mě umlčet, než se rozjedu. Pojď ke mně."
~

"Foťák se mi rozbil, nemám na opravu, nebo na nový. Některé sny se prostě nesplní. A já už jsem dospěla tak, abych se s tím smířila."