Just one night

13. KAPITOLA

Emily

"Víš, že ti to hrozně sluší?" zeptá se McKagan když dělám velkou omeletu pro nás oba.

"Víš, že v lednici nemáš skoro nic jiného než vajíčka?" zeptám se na oplátku a snažím se nad jeho slovy moc nepozastavovat.
"A přestaň, jinak to můžu zase hned otočit." dodám a přendám jídlo na dva talíře.

"Dobře. Ale myslel jsem to vážně." usmívá se. Je to k nevydržení už teď. A to tady mám zvládnout dva měsíce? Nesmím zapomínat, že je to jenom na zkoušku. Když to bude nad moje síly vrátíme se zas do normálu.

"Jakou barvou chceš vymalovat Eddieho pokoj?" nadhodím, abych změnila téma.

"Nevím, napadla mě modrá, nebo červená. Nebo obě dvě dohromady. Ale ne obyčejně. Spíš jako že by byli modrý zdi a na tom červený cákance. Takovej pokoj jsem si přál jako malej. Asi mi to připomínalo Bowieho."

"To se mi líbí. Tak zítra můžeme zajet pro barvy." souhlasím a v hlavě si to představuju.

"Líbí se mi jak to říkáš."

"Co jak říkám?"

"Zní to přesně jako že spolu vychováváme dítě. Líbí se mi to."
Po zádech mi přejede mráz. To jak se tváří. Myslí to vážně.
Zbytek dojíme v tichosti.

***

"Tahle modrá vypadá dobře. A s touhle červenou je to vražedná kombinace. Opravdu jako Bowie." pronesu v obchodě, kde vybíráme barvy do dětského pokoje. Eda mám položeného na břiše, zamotaného v šátku. Strká si malinké prstíky do pusy a rozhlíží se všude okolí sebe.

"Souhlas. Tak je bereme. A ještě by to chtělo nějaký nábytek. Máš ještě čas?" zeptá se Duff. V práci jsem dala výpověď, protože si chci najít něco, co bude alespoň trochu snesitelné. Byla jsem tam jenom protože Eddie tam mohl být se mnou a já nemusela nabírat paní na hlídání, na kterou stejně nemám. Bylo to nutné zlo.

"Jo, jasně." přikývnu a vydáme se na druhou stranu obchodu. Narazíme na různé stolky, skříně a komody. Vybírání nám zabere jenom chvilku, udivuje mě, jak moc podobný styl máme. Tmavé dřevo se bude k barvám co jsme vybrali hodit asi nejlíp.

"Potřebujeme ještě něco?" zeptá se Duff.

"Myslím, že je to prozatím všechno."

"A ty nic nechceš? Něco co doma nemám nebo...?"

"Ne. Na ty dva měsíce nic nepotřebuju." odpovím. Není mi to příjemné, ale musím mu pořád připomínat a naznačovat, že to není napořád. Jak dlouho tohle můžeme vydržet? Nanejvýš tak do Eddieho čtyř, nebo pěti let? Nejspíš. Pokud to bude snesitelné, začneme samozřejmě uvažovat o dalším nábytku, bydlení a podobně. Ale zatím nebudeme předbíhat.

"Tak asi můžeme jet." řekne a já se snažím ignorovat zklamání v jeho hlase. Je mi ho až skoro líto. Skoro. Oba dva jsme to dopředu věděli. Řekla jsem to jasně. Stejně, jako jsem to řekla jasně tenkrát. Tak proč se s tím nikdy nedokáže srovnat?
"Chci aby si ten pokojíček udělala ty. Přece jenom si umělecká duše. Já to vymaluju modře, ale červenou a všechno ostatní už nechám na tobě." ozve se ještě McKagan.
Není to žádost, ale rozkaz.

"Proč? Umělec si tady přece ty, pane velká hvězdo." zasměju se.

"Máš pro to větší cit, a...to je jedno."
Popojde dál ode mě, abych se už nemohla zeptat, co znamená že je to jedno. Tohle od něj slyším až podezřele často.