Just one night

18. KAPITOLA

Emily

Ráno se probudím v posteli. Jak jsem se sem dostala? Otevřu oči a naskytne se mi pohled na McKagana. Ale ne. To jsem přece neudělala. Nebo ano? Snažím si vzpomenout, ale nejde to. Jako poslední si pamatuju, že jsme jeli domů taxíkem a pak...nic.
Opatrně do něj šťouchnu a on s leknutím rozlepí víčka. Když mu dojde na koho se kouká a kde je, usměje se. Po zádech mi přejede mráz.

"Nespali jsme spolu, že ne?" zeptám se rovnou. Zasměje se, ale ještě dobrou minutu mě nechá v napětí.

"Bohužel. Usnula si při cestě sem, donesl jsem tě do postele a sám zabral. Myslel jsem, že se ráno vypařím dřív než se probudíš." odpoví a dívá se na mě. Naše těla i obličeje jsou jenom kousíček od sebe. Kdybych chtěla, mohla bych...

~
Jemně políbím McKagana na rty. Za pas si mě přitáhne k sobě a dává mi jasně najevo, ať se ani nepokouším odvrátit.

"Duffe..." zašeptám mezi polibky.

"Emily." oplatí mi to a mě při tom naskočí husí kůže.

"Udělej mi to tak, že na to nikdy nezapomenu." zaškemrám a on se na mě podívá.

"A co jako podle tebe dělám celý večer." zatváří se naoko uraženě a já se k němu přitisknu.

"Já chci ještě. Prosím."
Chci ho znovu políbit, ale nedovolí mi to. Teď je to on, kdo se přesouvá dolů do mého klína.
~

Rychle se posadím, ale červenou barvu z tváří nedostanu.

"Měla bych jít zkontrolovat Eddieho." řeknu a vyhrabu se z postele. Pane bože, ani netuší jak hrozně moc bych tam v ní s ním chtěla zůstat. Dojdu do dětského pokojíčku, ale můj syn ještě spinká. Je tak sladký. Jsem ráda, že se o něj postarala Alice. Vypadá tak spokojeně. Potichu vyjdu zase ven, abych ho neprobudila.

"Nemusíš přede mnou utíkat. Nebudu dělat nic, co nebudeš chtít. Ale jestli se budeš pořád takhle červenat, tak si začnu myslet, že si mě představuješ nahýho." pronese basák, sedící v kuchyni. Udělal nám oběma kafe. Nesnáším, jak si hraje na nevinného, ale přitom dělá všechno pro to, aby mě dostal do stejné situace jako tenkrát. A to takové, že mu nakonec stejně podlehnu.

"Nefandi si." utrousím a vezmu si hrnek s kafem do obýváku, položím si ho na stůl a potichu zapnu televizi. Najednou si vedle mě sedne McKagan a upřeně mě pozoruje.
"Potřebuješ něco?" zeptám se ho a podívám se na něj. Stojí mě to docela dost sil.

"Je ti dobře? Ten parchant už určitě sedí. Pěkně mě nasral." řekne a podívá se na zeď za mnou. Aniž bych si to uvědomovala, chytím ho za ruku.

"Už je mi dobře. A za včerejšek ti děkuju. Za všechno." pronesu, a když mi dojde co dělám, zase ruku pustím. Jenomže on se ke mně nahne a položí mi ruku na tvář.

"Emily..." zašeptá a já cítím, že taju jako zmrzlina na slunci. Dívá se na mě tak zoufale. Ruku mi položí na tvář. Jsem jenom několik milimetrů od sebe. Zjišťuju, že se tomu nechci bránit. A v tom zazvoní telefon.
Duff se zvedne a vydá se to zvednout, jako by ho to zachránilo. Zůstanu sedět jako opařená. Kurva, co to vyvádím? Vždyť mám dítě, říkám si. Jenomže potom mi dojde, že je to stejně jeho dítě.
A najednou mě napadne, co kdybych mu dala šanci?