Cesta do pekel

Kapitola 1.

"Brácho! Něco se asi děje!" hulákal na mě můj brácha Gregory. "Co je?" zeptal jsem se ho. "Rodiče tu měli být už před hodinou." řekl mi. "No tak se někde zpozdili, no." řekl jsem mu, ale začal jsem v sobě cítit neklid. "Už jsem jim psal i volal. Na nic z toho neodpovídají." řekl mi brácha. To mě dost znepokojilo. Určitě by nám napsali nebo zavolali, že se zpozdí. Začal jsem uvažovat. Poměrně často naši rodiče chodili kolem továrny na hračky, kde pracovali. O tom místě kolovaly pověry už v době, kdy ta firma ještě fungovala, ale teď jsou ty pověry ještě častější a pikantnější. A to mě přimělo k rozhodnutí, že půjdeme do té továrny, protože to bylo logicky jediné místo, kde mohli zmizet. Zkusili jsme našim rodičům dát ještě pár minut a pak začneme více řešit kde jsou. Uběhlo 20 minut a stále nic. Tak jsme začali obvolávat kamarády, protože představa, že tam půjdeme jenom ve dvou, se mi ani trochu nelíbila. Ve dvou se tam snadno ztratíme. Ti kamarádi, kteří souhlasili, že s námi půjdou, tak jsme se s nimi dohodli, že budeme mít sraz v 15:00 před naším barákem. Asi tak pět minut před smluveným časem jsem s bráchou vyšli před barák. V 15:00 jsme tu byli všichni. Byl tam Radek, John, Lewis a k mému překvapení i Filip, který ještě vzal s sebou svoji holku Evu. Společně se mnou a mým bráchou nás šlo sedm. Šťastný číslo. Pak jsme ještě prošli výbavu (když náhodou někdo něco neměl, doma jsme to našli a dali mu to) a pak jsme se vydali na cestu.