Cesta do pekel

Kapitola 1. (část druhá)

Cesta k té továrně byla docela dlouhá, ale i tak vám představím naší partu. Jako první je tu Radek. Radek je takový obyčejný osmnáctiletý chlapík. Je to trochu tlouštík, ale není to takový extrém jako třeba Nikocado Avocado. A nesmím zapomenout, že je fakt silák. John je zase naopak hubeňour, ale má fakt dobrého pamatováka. Řeknete mu třeba "Za týden píšeme z dějáku" a když učitel o týden později řekne, že se píše, tak John si to ani nemusí nikam psát a není nijak překvapen. A taky je vysokej a proto mu občas ze srandy říkáme "Čahoun". Lewis je z nás nejodlišnější, protože je mulat. Máma běloška a táta černoch. Ale je dobrý běžec a dokáže zachovat chladnou hlavu i v nejvyhrocenějších situacích. Naopak Filip je horká hlava a pokud ho trochu, i třeba nechtěně, urazíte, jste pro něj nepřítel číslo jedna, ale pak vám odpustí. A pak je tu jeho holka Eva a ta je taková zvláštní. Její máma je Japonka a táta Čech. Původně žili v Německu, ale pak se kvůli práci přestěhovali do USA. Navíc podporuje LGBT. Ne že bych s tím měl problém (jediný, komu to vadí, je Radek a můj brácha Gregory, ale mi ostatní máme LGBT na salámu), ale jak říkám, až na Radka a mého bratra je nám LGBT ukradený. Nicméně teď zpátky k příběhu. Dojeli jsme autobusem na zastávku nejblíže k té továrně. Od továrny jsme byli jen 7,5 kilometru vzdálení. "Dál od té továrny jsme vystoupit nemohli, že?" postěžovala si Eva. "Taky jsme mohli jít od nás pěšky." zareagoval John. Eva už na to nic neřekla, takže jsme se v tichosti vydali na sedm a půlkilometrovou cestu k továrně. "Jak dlouho je vůbec ta továrna opuštěná?" zajímal se Filip. "Když mě s bráchou bylo osm, tak měsíc předtím než zavřeli, tak jsme tam byli." řekl jsem. "Takže chceš říct, že je to opuštěný deset let?" podivil se Filip. "Ač je to neuvěřitelný, tak ano." řekl můj brácha. "To je teda nářez." zhodnotil Radek. Pak už jsme v dálce viděli obrys továrny. "A proč jsme sem museli jít takhle večer?" brblala Eva. "Jelikož ta továrna je opuštěná, tak tam toho světla moc nebude, takže je jedno jestli půjdeme ráno nebo večer." odpověděl Lewis. Eva už chtěla zase něco říct, ale Filip ji naznačil, že to nemá cenu se hádat. "Tak jsme tady." oznámil můj brácha, když jsme dorazili před továrnu. Když John otevřel vchodové dveře, všichni jsme byli překvapeni tím, že se tam svítilo. "Neříkali jste náhodou, že je to deset let opuštěný?" zeptal se podezíravě Radek. "To ano, ale to neznamená, že by tu nikdo nebyl." ohradil jsem se. Vstup se za těch deset let vůbec nezměnil, jenom ta malba na protější stěně, kde byl Huggy Wuggy a nad ním nápis "Vítejte", už byla taková smutná. Porozhlédli jsme se tu a zjistili, že tu jsou tři směry, kudy jít. Buď doprava, kde nejspíš nic není, nebo můžeme jít doleva, ale dveře jsou zakódované, a nebo jít kolem té malby, jenže tam jsou zase dveře, ale na ty potřebujeme grabpack. "Pokud si dobře vzpomínám, tak pro grabpack si musíme jít do té místnosti s tím barevným kódem." řekl můj bratr. "Ale jak ten kód chceš zjistit?" zeptala se jízlivě Eva. "Ten kód zjistíme tak, že půjdeme do té místnosti vpravo. Jezdil tam vláček se třemi vagóny a ty barvy toho vláčku a vagónů jsou ten kód." vysvětlil jsem. Vešli jsme do té místnosti. Ten vláček tam stále byl, ale fascinovalo mě to, že ten vláček stále jezdil. "Jsem jediný, komu přijde divný, že to tu i po deseti letech furt šlape jak hodinky?" zeptal se Radek. Mezitím si John pořádně prohlédl barvy na vláčku a zapamatoval si je v přesném pořadí. Když jsme došli ke dveřím, kde bylo nutné zadat ten kód, tak John ho zadal a dveře se nám otevřely. "Bingo!" řekl jsem si pro sebe. Naproti nám byla ve zdi zatemněná vitrínka vsazená do zdi a vedle ní byla televize, u které byla VHS Tape a VHS Tape přehrávač. Vzal jsem tu "vé há esku" a dal ji do přehrávače. Na obrazovce se pak objevil grabpack. V ten moment z toho začala vycházet hudba a začal tam nějaký hlas vysvětlovat funkci grabpacku. "Představujeme vám zcela nový Grabpack! Tento speciální batoh vám usnadní práci a přístup do normálně nepřístupných míst. Pomocí spouští můžete vystřelit jednu ruku z grabpacku. Pokud máte vytaženou ruku, opětovným stisknutím spouště ruku zatáhnete, ale pokud již tu ruku máte vytaženou a podržíte spoušť, můžete si danou věc pomalu přitáhnout. Také je kabel z těchto ruk vodivý a dokáže vést elektřinu. Používejte jen na malé předměty! Nepoužívejte grabpack na ostatní pracovníky! Můžete jim ublížit. Používejte grabpack zodpovědně." vysvětlil nám hlas z televize. Ten hlas mi byl povědomý. Byl to totiž hlas mého otce, respektive mého a mého bráchy. Pak ta telka zhasla a ta vitrínka se otevřela. Uvnitř bylo sedm grabpacků. "Taky vám přijde divný, že tu je připraveno sedm grabpacků?" podivila se Eva. "Jak ale mohli vědět, že je nás sedm?" zeptal se překvapeně můj bratr. "Nejspíš je tohle místo prokletý. Nikdo pořádně neví proč tu továrnu zavřeli a pokud to ví, tak o tom nechce mluvit." vysvětlil Lewis. "Navrhuji, abychom se už přesunuli. Jsme příliš blízko vchodu a pokud tu opravdu někdo žije, tak nás tady dostane úplně v pohodě." navrhl Filip a šli jsme. Když jsme se dostali zase k vchodu, všiml jsem si, že tu je taky televize a na stole je VHS Tape. Nikdo neprotestoval, když jsem to spustil. Vzhledem k tomu, že to byla nuda, vám to shrnu. Na obrazovce se nic neukázalo, ale mluvil z toho chlap, který se představil jako Leith Pierre, který nám říkal, že pokud toto vidíme, tak tu nemáme co dělat a vysvětloval zabezpečení v této továrně. Na konci řekl, že pokud to, proč tu jsme, není důležité, tak ještě není pozdě odejít. Pak to skončilo. Musím uznat, že ta poslední věta mi trochu nahnala strach. "Docela pochybuji, že by ten bezpečnostní systém fungoval." ozval se můj bratr. "Když tu funguje světlo a televize, tak ten bezpečnostní systém bude taky fungovat." řekl John. "Pokud ho ten, co to tu nejspíš obývá, nevyřadil." zmínil jsem. Pak jsme se vydali k těm dveřím, které šly otevřít jedině přes grabpack. Já jsem tedy vystřelil modrou (a zároveň jedinou) ruku na "čtečku" nahoře. Po chvilce čekání se dveře začaly otevírat. Už pro nás nebyla cesta zpět.