Cesta do pekel

Kapitola 4.

Když jsem přišel k sobě, tak trochu jsem doufal, že se mi to jenom zdálo a že jsme doma a naši rodiče taky, ale když jsem viděl místnost kde byla Poppy zavřená ve skříňce, musel jsem se smířit s tím, že to sen nebyl. Tak jsem se tedy zvedl a porozhlédl se. Soudě podle toho, že všichni, kromě mě, byli na zemi, tak se jim stalo nejspíš to samé co mě. A aby toho nebylo málo, tak Poppy zmizela ze své skříňky. Naštěstí se už ostatní probouzeli. "Můžu se zeptat? Co se to proboha stalo?" nechápal Radek. "Kromě toho, že se to přihodilo nám všem a že Poppy je pryč, ti toho moc neřeknu." řekl jsem. "Poppy je pryč?" divil se můj bratr. Já mu na to pouze přikývl. Když už jsme se z toho probrali, opustili jsme místnost, kde byla Poppy a vrátili se zpátky. Vypadalo to tu stejně jako předtím, ale se dvěma rozdíly. Chodba, kterou jsme přišli sem prvně, byla zaházená všelijakým haraburdím a skříň, která za sebou schovávala tajné dveře, byla převrácená. "Ani se nebudu ptát jak se to stalo." řekl Filip. "Aspoň až najdeme Poppy, tak se budeme mít na co ptát." konstatoval Lewis. Zkusil jsem otevřít ty dveře, které byly za skříní, a tentokrát už otevřít šly. "Tak tudy jsi odešla." řekl jsem si jen tak pro sebe. Naskytl se nám pohled na chodbu, kde po levé straně byly obrázky Huggyho Wuggyho a na práve straně zas obrázky Brona. Více mě však znepokojovalo, že ta chodba se zdála být nekonečná, ale když jsem si to začal říkat, dostali jsme se na "křižovatku". Buď bychom šli doleva, jenže tam byla mříž a nad ní v rozích byly dva černé čtverce, nejspíš snímače pro grabpack, který potřeboval proud. Mohli jsme jít rovně do Elliotovo kanceláře, ale ta byla zamčená, takže se dalo jít jedině doprava, protože tam nebyla žádná mříž a ani to nebylo zamčené. Když jsme tedy šli doprava, naskytl se nám pohled na propadlou podlahu a na stropě byl úchyt. "Tudy..." zašeptal nějaký hlas. "To kdo řekl?" zlekl se Radek. Nikdo z nás to však nebyl, takže se Radek mohl spokojit pouze s tím, že jsme to nebyli my. Nicméně jsme se rozhodli pokusit se vyhovět tajemnému hlasu a pokračovat. "Ale jak se přes to dostaneme?" zamyslel se můj brácha. "Musíš se zhoupnout jako Tarzan." řekl prostě Lewis. Můj bratr Gregory se na něj nechápavě podíval a Lewis mu jako na odpověď ukázal jak se máme zhoupnout. Naštěstí propast nebyla tak hluboká, takže se dalo po případném dopadnutí se dostat zpět. Nakonec jsme se v poměrně krátké době přes to dostali a pokračovali jsme dál. Dostali jsme se ke dveřím (naštěstí odemčeným) a tam jsme se dostali do komůrky s policemi, kde kromě velkého klíče s makovým květem na konci naproti nám, nebylo nic zajímavého. Soudě podle toho květu jsem usoudil, že by mohl být od té kanceláře, takže jsme se museli vrátit. Naštěstí jsme si už na začátku osvojili to zhoupnutí, takže při zpáteční cestě jsme byli s tím hned hotoví. Dostali jsme se k té křižovatce a tentokrát jsme šli do Elliotovo kanceláře. Klíč pasoval, takže jsme měli vyhráno. Kancelář vypadala zevnitř vskutku útulně, ale na některých místech bylo znát, že se to tu už moc neudržuje. Opět tu byl přehrávač na kazety a kazeta, takže jsme si ji opět pustili a mohu říci, že mě to nijak nenadchlo. Jen tam nějaký chlapík mlel o životě Elliota Ludwiga a jak přišel na nápad s organickými hračkami. To i Ordinace v růžové zahradě 2 je zajímavější. V momentě kdy to skončilo, jsme se začali porozhlížet po kanceláři a hledat možná vodítka k místu kde mám s bráchou rodiče. Ale kromě jedné velké ventilace tu nebylo nic, co by bylo jakkoliv nápomocné, takže jsme zase lezli ventilací. A vzhledem k tomu, že zevnitř vypadala dost podobně té, kde nás naháněl Huggy Wuggy, tak jsem měl pocit, že se odněkud vynoří. Naštěstí ta ventilace byla krátká, takže jsme z ní zakrátko vyšli. Dostali jsme se do malé místnosti, kde bylo všechno poházené a byl tu systém pro zapojení proudu, jenže tu byl háček. Vstupní bod, odkud se ten obvod má začít zapojovat, tu nebyl k vidění. Usoudili jsme, že bude na vyvýšené plošince, protože tam byla jediná bedna, která byla jedinou věcí, která na té vyvýšené plošince byla. Avšak když jsme se přiblížili k té plošince, něco tu bednu shodilo, což nás pořádně vyděsilo. Podívali jsme se nahoru a kromě vstupního bodů, který jsem tam očekával, tam byla Poppy. "Moc se vám omlouvám. Nechtěla jsem vás vyděsit." omlouvala se. "Co tam vůbec vyvádíš?" ptal se Lewis. "Jen jsem chtěla zapojit elektřinu." řekla Poppy. "Vždyť nemáš grabpack." upozornil ji Lewis. Poppy si povzdychla. "Před deseti lety, než jsem skončila zavřená v té skříňce, tak jsem jeden malý grabpack měla. Důvod proč ho nemám je velmi prostý. Usoudili, že ten grabpack už nebudu potřebovat a bylo vymalováno." řekla. "A to ti po deseti letech nepřeskočilo z toho, že jsi byla zavřená ve skříňce?" nechápal můj bratr. "Vím, že máte spoustu otázek, ale mějte strpení do doby než se dostaneme do kanceláře Elliota Ludwiga. Zkuste to tu úspěšně propojit a pak vám řeknu co a jak bude." řekla pak Poppy. Takže jsme se tedy úspěšně pokusili propojit obvod a nachystali jsme se na informace, které nám Poppy chtěla říct.