Cesta do pekel

Kapitola 3.

"No super! Když jsme opravili proud, tak prostě zmizí John. Dnes by mě už nepřekvapilo, kdyby z nějaké bedny vylezl lenochod s hlavou přišitou ke koberci a řekl by, že je grónský eskymák Eda." soptil Filip. Nikdo jsme mu to neměli za zlé. Tohle by nasralo i mrtvýho. "Nepřijde vám divný, že společně s Johnem zmizel i Huggy?" vyslovil svoji teorii můj bratr. "Když už tu člověk musí nějakou dobu žít, nijak ho to nepřekvapí." konstatoval Eduard. "Chcete tím říct, že když někoho necháme o samotě, dřív či později ho něco dostane?" divil se Radek. "V podstatě ano. Jenže jak už jsem řekl, když tu už nějakou dobu žijete, ani se nad tím moc nepozastavíte. Je to tu taková běžná rutina." odpověděl na Radkův údiv Eduard. "Tím chcete říct, že pokud jsme osamoceni, je vysoká pravděpodobnost, že nás někdo dostane?" snažil se pochopit Lewis. Eduard mu na to jenom přikývl. "Měli bychom najít naše rodiče. Když je najdeme, možná že najdeme i Johna." navrhl jsem. Můj návrh byl ihned přijat, takže jsem použil grabpack na snímač a otevřel jsem tím vrata, tentokrát bez žádných komplikací. Dostali jsme se do jakési haly, kde byly 4 dveře. Postupně jsme se pokoušeli je otevřít, ale až ty čtvrté dveře se nám podařilo otevřít. Dostali jsme se do tmavé chodby, která vedla k dalším dveřím. Šli jsme tedy k těm dveřím. Nad nimi byl na zdi namalovaný Huggy Wuggy, ale měl helmu a kladivo. Nevím co to znamená, ale radši jsem otevřel. Dostali jsme se do malé tmavé místnosti, kde kromě pár poházených hraček a krabic nic nebylo. "Tady jsou ještě nějaký schody!" oznámil Radek. A měl pravdu. Byly tam vedle nás schody, které vedly nahoru. Jelikož se nedalo nikam jinam jít, šli jsme tedy po těch schodech. Dostali jsme se na nějakou plošinu, kde byl nějaký panel a u toho černá krabička a měla na sobě dva svislé pruhy, ze kterých svítilo modré světlo. "Páni! Co to je za krabičku?" zeptala se překvapeně Eva. "Asi tě zklamu, ale ačkoliv to vypadá jako krabička, není to krabička. Je to baterie a potřebujeme čtyři takové, které pak zacvakneme do panelu a získáme do vašich grabpacků druhou ruku." vysvětlil Evě Eduard a pak vzal tu baterii a zacvakl ji do modře označeného otvoru. "Dole by měly být zbylé baterie." řekl pak Eduard. Opatrně jsme seskočili z můstku dolů a začali jsme hledat. Dole to vypadalo skoro stejně jako v té místnůstce předtím, jen tu bylo ještě více poházených krabic a hraček. První baterii našel Radek, tentokrát ta baterie zářila žlutě. Druhou našel Lewis a já našel tu poslední. Teď jsme měli ty baterie, ale nenapadal nás žádný způsob jak se dostat zpátky nahoru. "Hele! Tady jsou nějaké posuvné dveře." řekl pak můj brácha. Byly to teda velké kovové dveře. A taky těžké. Pak Filip dostal nápad, že by je zkusil otevřít tím, že by rukou z grabpacku chytil madlo těch dveří a zatáhl za něj. Naštěstí to fungovalo a dostali jsme se zase do té "místnůstky" odkud jsme přišli. Opět jsme šli po těch schodech a šli k tomu panelu, ale pak najednou Eva vyjekla. "Co máš za problém?" zeptal se nevrle Lewis. Eva neodpověděla, jenom někam ukázala. Všichni jsme se podívali tím směrem a sami jsme tomu nedokázali uvěřit. Byla tam ventilace a z ní vykukoval Huggy Wuggy. A rozhodně nevypadal přátelsky. Stále měl ten svůj úsměv, ale cenil na nás při tom zuby. Pak se ta ventilace zničehonic zavřela. "Jak se tam proboha dostal?" nechápala Eva. "To mi až takový problém nedělá. Jestliže je John tam, kde jsou moji rodiče, tak to musí být buď hodně blízko, nebo ani není s našima. Hledání těch baterií nebylo zas tak na dlouho, takže pochybuji, že by se sem dostal tak rychle." řekl jsem. "To dává smysl. Musel by mít šíleně dokonalou fyzičku, což možná má, ale pokud je pravda, že do Playcare se dá dostat jedině tím vlakem, což nejspíš ano, tak to by ten vlak musel jet celou dobu na plno a Huggy by musel nastupovat a vystupovat za jízdy, což by bylo dost bizarní, kdyby to tak fakt bylo." souhlasil se mnou Radek. "To ano, ale nesmíme zapomenout na důležitý fakt, že tu rozhodně není sám. Jistě tu má někoho, kdo by se tam dostal a on mohl v klidu lovit nás." konstatoval Lewis. V tom měl naprostou pravdu. Zvláštní však bylo, že nikoho Huggymu podobného jsme ještě nepotkali. Ať už je tu s ním kdokoliv, dokonale se před námi skrývá. Pak si Eduard od těch, co našli nějaké ty baterie, je vzal a pak je zacvakl do příslušně zbarvených "zásuvek". Tím spustil takový pařát, který byl na stropě, a přesunul se ke skleněné vitrínce, kde byly červené ručky do grabpacku, chytil ji a pak tu vitrínku přesunul před plošinu kde jsme stáli a pak tu vitrínku pustil na zem. Seskočili jsme dolů a vzali jsme si tedy ty ručky. Opět mě překvapilo, že těch rukou bylo dostatek na to, abychom si každý z nás, kdo měl grabpack, jednu ruku a ani jedna nezbyla. "Nepřijde vám divný, že těch ruček je dostatek na to, abychom měli každý jednu?" vyjádřil svoji úvahu Filip. "No ano. Když jsme přišli do továrny, bylo tu připraveno sedm grabpacků. Teď nás z 'původní' skupiny zbylo šest." řekl můj bratr. "Jako kdyby někdo věděl, že jeden z nás zmizí." navázal jsem. Pak jsme tedy přišli k ventilaci, která pro otevření potřebovala jak modrou, tak červenou ruku. Otevření si vzal na starost Lewis a pak se nám vstup do ventilace otevřel.