Cesta do pekel

Kapitola 9. (část druhá)

Nebyl čas nad ničím přemýšlet. Rychle jsme se dali do pohybu, protože P.J se taky rozpohyboval. Snažili jsme se držet se pohromadě, abychom na sebe nepořvávali, což by mohlo P.Je vyprovokovat. A nevím proč, ale furt jsem měl potřebu sledovat Mommy Long Legs. Od té doby co s námi promluvila, se mi nějak nezdá. Mám podezření, že Lewisovo zmizení a Mommyno šáhnutí někam do stropu nějak souvisí. "Až podezřele moc to na sebe navazuje. Nijak bych se nedivil, kdyby v tom měla prsty." odsouhlasil moji teorii Radek. Když se zase světlo rozsvítilo, podívali jsme se jak daleko P.J je, málem jsme se rozchechtali. Pokud by nás chtěl dohnat, museli bychom aspoň jedno kolo zhasnutí stát a takovou radost mu neuděláme. Světla zhasla a my byli opět v pohybu. I tak jsem si nemohl pomoct a musel jsem pozorovat Mommy. Bylo to sice riskantní, protože mě to zpomalovalo, ale dokud se mi nevydaří objasnit Lewisovo náhlé zmizení, budu to muset nějak zvládnout. Když jsem se podíval na Mommy, všiml jsem si, že něco drží v ruce, jenže byla tak chytrá, že jak stála k světlu zády, nebylo ani trochu možné rozpoznat co drží. O to víc mě to znepokojovalo. "Mě spíš znepokojuje skutečnost, že za chvíli se dostaneme do poloviny a přijde do akce Bonnie." okomentoval moji teorii můj brácha Gregory. Na jednu stranu měl pravdu, na druhou stranu ukazuje, že jemu je úplně ukradený co se stalo Lewisovi. Možná si to nemyslí, ale z toho co říká, tak usuzuji pravý opak. Dostali jsme se do bazénu plného molitanových kostek, což náš postup zpomalilo. Málem jsem však vytěsnil starost o Lewise v momentě kdy jsme dosáhli poloviny hřiště a pak se ozval zvuk otevírání dveří. Teď se možná dozvíme jak velkou hrozbou je Bonnie. První věc, kterou jsme zjistili, byla ta, že Bonnie má hlasitější kroky a chvilku poté jsme zjistili, že mezi jeho kroky jsou dlouhé pauzy. Možná že zas tak život ohrožující nebude. Zrovna jsme z toho bazénu vylezli když se rozsvítila světla. P.J se za tu dobu nijak výrazně nepřiblížil a Bonnieho jsem stále nemohl zahlédnout. Na jednu stranu jsem byl rád, na druhou stranu jsem z toho měl blbý pocit. Využil jsem našeho stání a začal jsem bedlivě sledovat Mommynu. Svoji pozici nijak nezměnila, takže identifikovat co drží v ruce, bylo nemožné. Když už jsem si chtěl říct, že nejspíš Lewise jen popadla a teď ho drží jako rukojmí, ale pak jsem si všiml, že hýbe pusou. Nejdřív jsem si myslel, že si něco říká jen tak pro sebe, ale na to, aby říkala nějaká smysluplná slova, by nesměla hýbat pusou stále stejně. Nějak jsem nedokázal pochopit účel tohoto pohybu, ale pak jsem to zjistil. Ona si totiž dala ruku k hlavě, stále však zakrývající co drží, pak se ozvalo tiché křupnutí a pak trhla hlavou dozadu, ruku dala zase jako měla předtím a začala s tím hýbáním pusou. Málem jsem se z toho složil, když jsem si dal všechny tyhle fakty dohromady. Mommyna může své končetiny natahovat jakkoliv chce, takže dokázala popadnout Lewise, aniž bychom to zjistili dříve než ona chtěla a pak ho bez milosti začala žrát. A jen co jsem to chtěl říct svým přátelům, prostě musela zhasnout světla, takže jsem jim to musel říkat za pochodu. Trochu naštěstí pro mě světla nebyla zhasnutá nadlouho, takže se na to můj bratr a Radek mohli v klidu podívat. "Začínám mít pocit, že i kdybychom tuhle hru zvládli, cestou na vlak by nás určitě přepadla." konstatoval můj brácha. "To je pravda. Slíbila nám, že když splníme její tři hry, dá nám kód od vlaku, ale neslíbila, že nás nechá odejít." souhlasil Radek. "Víte co, hoši? Budeme se tím zabývat detailněji až tuhle hru dohrajeme, dobře?" navrhl jsem. Oba dva na to souhlasně kývli a jen co zhasla světla, vydali jsme se dokončit tuhle hru. Během toho jsme zjistili, že Bonnie musel přidat do kroku, protože se prodlevy mezi jeho kroky postupně zkracovaly. Chvíli na to jsme se dostali před tři skluzavky označené Easy, Medium a Hard. Shodli jsme se, že bude nejlepší jít skluzavkou Easy, nejenom proto, že nesla název Easy, takže by teoreticky byla nejjednodušší, ale hlavně pokud je to opravdu nejjednodušší varianta, musíme ji využít. Jenže v té skluzavce se mnohem obtížnější hlídalo zda-li jsou rozsvícená světla nebo ne. Sice v ní byla malá a snadno přehlédnutelná světýlka, ale ve stísněném prostoru skluzavky se to špatně hlídá, takže jsme se párkrát hýbali i v momentě kdy jsme neměli. Naštěstí jsme díky tomu v té skluzavce nestrávili moc času a ani P.J to moc nezužitkoval, avšak vzadu se občas mihla nějaká silueta, kterou jsem usuzoval, že je Bonnie. I jen z tohohle se dalo poznat, že je na některých místech potrhaný a dost jsem se obával jak bude vypadat, až u nás bude. Chystali jsme se pokračovat, jenže tam, kde mělo nejspíš být pokračování, byla hromada všelijakých věcí od molitanových kostek přes železné tyče až po kusy zdí. "Tak takhle to chtěla vyhrát... Svině jedna." řekl jsem si pro sebe. P.J už však stihl překonat skluzavky a pak zabočil z našeho pohledu mírně doleva, ale stále šel k nám. Nedokázal jsem pochopit proč nemohl jít P.J stále rovně, ale tvrdý dopad těžké kovové věci pár metrů před námi vše tak nějak objasnilo. Nedokázal jsem pochopit jak je možné, že na tom obrázku byl takový neškodný, ale v realitě je to potrhaná zubatá bestie s drápy. Myslím si, že kdyby nám na začátku Bonnieho neukázali, nějakou dobu by mi trvalo zjistit kdo to je. Jenže jsme museli řešit potíž, že jsme obklíčeni. Radek ale nakonec našel řešení. Po naší pravici bylo místo podobné tomu kde při hrách pobývá Mommy Long Legs, ale kousek nad tou prosklenou částí bylo osvětlený úchyt. "Budete se mě ale muset chytit, abych nás vytáhl všechny naráz, jinak byste dlouho nevydrželi." řekl nám Radek. Nedalo se nijak protestovat, protože Bonnie se nejspíš chystal na nás skočit. Jen co jsme se chytili Radka, vystřelil grabpackem na úchyt a začal nás tahat nahoru a v momentě kdy jsme se odlepili od země, skočil po nás Bonnie a rozmáchl se po nás svými tlapami s drápy. Jen tak tak nás minul a my už byli mimo jeho dosah. K tomu úchytu nás to táhlo celkem velkou rychlostí, ale stačilo to na to, abychom tu prosklenou stěnou prorazili bez problémů. Nebylo tam nic moc k vidění, ale vpravo byla velká díra a hned jsme do ní šli. No, nebylo to tu moc hezké, ale existují i hnusnější místa. "Kampak jste šli? Hra už skončila. Vyhráli jste. Vraťte se zpět a Mommy vám dá poslední část kódu. To vám slibuji." volala na nás Mommy. Nijak jsme mezi sebou nemuseli diskutovat, protože jsme všichni věděli, že je to jenom zástěrka. Naivně si myslí, že nás vyláká na sladké řečičky. Tůdle. "Mommy ví, že je ta hra těžká, ale vyhráli jste! Pokud se vrátíte, kromě kódu dostanete zpátky i Poppy!" nevzdávala to Mommy. Člověk by jí to mohl uvěřit, ale to by nesměl vědět, že je Mommy psychopat, který se nemůže dočkat až tě zabije. "Já nějak nechápu, že furt hraje tohle divadýlko i když určitě ví, že jsme to prokoukli a víme co je doopravdy zač." svěřil se můj bratr. "Jen ji nech. Můžeš být rád, že ještě hraje tu hodnou a že její pravá tvář nevzala situaci do svých rukou." řekl Radek. Rozhodli jsme se pokračovat a hodit tu poslední hru za hlavu. " Mommy nemá ráda podvodníky! Vylezte ven a zaručuji vám rychlou smrt! Nic při tom neucítíte!" řekla Mommy. Nic jsem si z toho nedělal, ale když jsem pak odhalil malý detail její věty, málem jsem se složil. Mommy Long Legs o sobě promluvila v první osobě.