Nelhal mi..

Pardubice

Domů jsem přijela 19:25. Byla jsem dost utahaná ale musela jsem se jít teda nachystat do těch Pardubic. Proč ty dny jsou po sobě tak stresové. Včera jsem potkala jeho a zítra jedu do města kde to všechno začalo. Nejradši bych tam nejela a vykašlala se na to ale slíbila jsem to Jakubovi. Nemůžu to zrušit. Kdyby to byl někdo jiný tak ano, ale jemu ne.
Do batohu jsem dala různé věci na převlečený a svoji make-up taštičku. Do jedné tašky jsem si dala jeden pár bot navíc. Nevím na jak dlouho tam budu ale určitě tam znova bydlet nebudu.
Když mám dobaleno, jdu se převléct a zalehnout do postele. Po 15 minutách usnu.

Ráno se probudím se stresem. Byl špatný nápad mu na to kývnout ale bylo těžký mu neodolat. Vstanu z postele a jdu se osprchovat ale ani studená voda mi nepomáhá umýt stres.
Koukám se sama sobě do zrcadla a zkouším se povzbuzovat. Najednou v to mi cinkne zpráva na telefonu. Byla to zpráva od Jakuba.

Jakub: těším se až tě znova uvidím.

Nad tím jsem se jen usmála. Aspoň mám nějaký důvod se těšit do Pardubic.

Jako snídani si dám toasty na cestu. Když už je mám hotové, dám si je do tašky a jdu směrem východ. Nazuju si boty, vezmu klíče a všechny věci, co budu potřebovat.
Batoh a tašku dávám do kufru. Nasedám na sedadlo pro řidiče a jedu směr Pardubice.
Cesta probíhá v poklidu, až na stres a myšlenky. Po cestě jim toasty a poslouchám písničky.

Když dojedu do Pardubic je něco málo po 10 hodině dopoledne. Jedu směr Jakubův byt. Furt si tu cestu pamatuju nazpaměť. Když zastavím před bytem, vezmu si tašku s batohem a jdu zazvonit.
Hned mě pustí dovnitř. Jdu po schodech nahoru. Vycházím poslední patro a hned u dveří mě přivítá Jakub jen v boxerkách. "Děláš si prdel?" Zeptám se ho se smíchem a prohlédnu si ho od shora dolů. "Však co, teď jsem vstal" zasmál se a šel do bytu. Zavřela jsem za námi dveře a vstoupila do „domu". Vybavilo se mi tolik vzpomínek jak krásných tak i zlých ale zkouším to přejít. Jdu za Jakubem do obýváku a ukážu mu na moje věci "kam to mám dát?". Podívá se na ně a kývne na ložnici. "Polož to někam do rohu" uchechtl se a šel zamnou. Pak ukázal do jakého rohu to mám dát a oba jsme se vydali do obýváku. "Nechceš se už převléct?" Zeptala jsem se jeho a u toho si ho prohlížela. "No jo pořád" řekl a protočil oči. Šel zpátky do pokoje a po 5 minutách vyšel celý oblečený a upravený. "Lepší?" Zeptal se a poukázal na svoje oblečení. Já jsem jen kývla. Sedl si ke mně a koukali jsme se společně na televizi.

Po 10 minutách jsem ale spustila něco, co jsem měla asi už říct v restauraci. "Jakube" oznámila jsem jeho jméno a on se na mě koukl. "Viděla jsem Dominika" řekla jsem a jeho oči se, co nejvíce otevřely. "Cože?" Vyjekl. Popravdě se mu ani nedivím. "Já ti to vysvětlím" namítla jsem a čekala. Jen kývl a věnoval mi 100% pozornost. "Dva dny nazpátek jsem se setkala s Calinem, protože jsem make-up artistka. A on mi řekl, že tam mám nějakou práci a že budu dělat jen kontury, protože budu malovat kluka a najednou jsem vcházela do místnosti a tam už prostě na židli seděl Dominik" povzdychla jsem si a koukala se do země. Jakub neměl slov ale to nebylo všechno, co jsem chtěla říct a tak jsem pokračovala dál. "On na mě jestli se náhodnou neznáme a já na to, že asi ne a pokud by mě teď někdy měl potkat, tak by věděl, že jsem lhala" dokončila jsem svůj proslov a čekala ale Jakub tam jen seděl s pootevřenou pusou. "Pokud bys ho někde teď viděla a on by tě poznal, zkusíme to nějak rozmluvit" řekl ale mně bylo jasné, že ani Jakub neví jak se z toho vykroutit.

Další díl je tu❤️ omlouvám se předem kdyby teď nějak často nevycházeli kapitoly, budu se snažit aby aspoň jedna vycházela každý týden👹