Nelhal mi..

Slzy

Probudila jsem se ráno díky silnému bušení na dveře. Šla jsem potichu ke dveřím a koukla se přes kukátko. Potetovenej kluk i s tetováním na tváři a na uchu náušnice. Na krku se mu blízka diamantovej přívěsek. Otevřela jsem dveře a on rychle vtrhl dovnitř. "Co tu chceš?" Optala jsem se ještě rozespalá. Přešla jsem k němu jen abych nemusela od něho stát přes 2 metry. "Co tu děláš Jakube?" Znovu jsem se zeptala. Místo toho aby on mi odpověděl, tak se začal tentokrát on přibližovat ale rychleji. Jeho rty přirazily na ty mé. Jeho dlaně přistály na můj krk. Nespolupracovala jsem. Neměla jsem to ani v plánu. Jakuba jsem silně odstrčila od sebe "co to do tebe vjelo!" Zakřičela jsem na něho a chytla si krk který mě bolel díky pevnému stisku. "Oba víme že to chceš. Ty víš, že Dominik není pro tebe. Tak se už prober, nikdy jsi nepoznala nikoho takového jako jsem já" zasmál se a dál se na mě koukal. Přibližoval se a já se nemohla pohnout. "Jakube vypadni už!" Křikla jsem ale už bylo pozdě.

"Prober se, hej!" Zvýšil někdo vedle mě hlas. Otočila jsem se tou stranou a viděla jsem Pepu. "Co se stalo? Proč jsi křičela ať Jakub vypadne?" Zeptal se s rozklepaným hlasem. "To nic nebylo neboj" řekla jsem a zrychleně jsem začala dýchat. "Asi to něco bylo když si tohle křičela, jsi zpocená, vystrašená a zrychleně dýcháš" Namítl a já jsem nevěděla, co mám říct na obranu i když vše, co řekl byla pravda. Jen jsem si nechtěla přiznat, že se tohle stalo. "Já si jen odskočím" oznámila jsem a vydala jsem se na záchod. Koukla jsem se na sebe do zrcadla. Vypadala jsem hrozně. Kruhy pod očima a zarudlé oči od breku. Opláchla jsem si obličej se studenou vodou. Chtěla jsem jít hned do pokoje ale něco upoutalo větší pozornost než myšlenka, že bych se už měla vrátit za Pepou. Šla jsem za tím zvukem. V kuchyni u linky na zemi jsem našla povaleného Dominika. Místo toho abych šla za ním, jsem běžela raději do ložnice. "Pepo, v kuchyni je Dominik povalenej na zemi. Můžeš se jít za ním prosím podívat?" Zeptala jsem se udýchaně.  Bylo vidět, že podle výrazu který udělal, tak vůbec nechápal kde se tu mohl Dominik objevit. Jen kývl a rozešel se pokojem směrem do kuchyně. Došli jsme do místnosti a já celou dobu stála opodál, zatím co Pepa se mu snažil pomoct se zvednout a zjistit, co mu je. Po chvíli se to Pepovi povedlo. Dominik stál opřený o linku a bylo vidět, že něco tady není v pohodě. Vypadal jak kdyby vůbec nevěděl kde se v tuhle chvílí nachází. Díval se do země a já se koukala na Pepu. Zaregistrovala jsem pohyb který vedl ke mně. Začal se na mě dívat bez kapky emoce. Jeho oči byly prolité krví, zorničky zvětšené. Začal kroutit hlavou ale nespouštěl ze mě oči. "Omlouvám se, já jen že" snažil říct srozumitelnou větu ale nešlo to. Promnul si spánky a znova upřel svůj zrak na mě. Snažil se popojít ke mně blíž ale podlomily se mu kolena. Nebýt Pepy, tak by zde Dominik ležel na zemi. "Musíme ho uložit" oznámila jsem. Vláčili jsme ho přes místnosti, přitom jsem věděla, že jeho oči směřují na mě ale já to jen dál ignorovala. "Já ho uložím. Běž klidně už dělat kávu nebo něco" řekla jsem a usmála se na něj. "Dobře a zvládneš to?" Chtěl se ujistit. Jen jsem přikývla a on odešel. Otočila jsem se na Dominika který seděl na posteli a koukal se na mě. Přešla jsem k němu. "Lehni si" řekla jsem ale nic. Žádný pohyb, ani reakce. "Lehneš si prosím?" Zaprosila jsem ale zakýval na nesouhlas. Chytl mé ruce do těch svých. Jeho ruce byly tak teplé a hladké. "Omlouvám se, posral jsem to. Zase já. Nechápu" nadechl se. "Nechápu proč to ze mě vyletělo. Nechtěl jsem ti ublížit a ani jsem to tak nemyslel" vracely se mu emoce. Jeho oči se plnily slzami. Klekla jsem si k němu a jeho ruce jsem začala hladit. "Oba víme proč to z tebe takhle vyletělo. Máš problémy s důvěrou. Chápu to ale ne každý lže. Ne každý tě chce podvést a to samé i ublížit" do oči se mi nahrnuly slzy. Vzpomněla jsem si na včerejší den a na dnešní sen. Všechno se odehrávalo tak rychle, jako kdyby se to stalo všechno před chvíli. Každé jeho slovo které mi řekl, se zabodávalo do mého těla. Trochu jsem chápala, proč takhle reagoval ale myslím si, že by hned nemusel věřit svým myšlenkám které zahrnují podvádění.
"Přeci ty nejsi ta, co tu podváděla" řekl mi hlas v hlavě. Po téhle myšlence jsem ho od sebe odstrčila. Najednou mě přemohl vztek.

🤍