Nelhal mi..

Starost v očích

Seděla jsem v autě před "domem" Natky. Musela jsem se uklidňovat, protože jdu sem jen abych si měla s kým promluvit a aby mě Naty uklidnila. Utřela jsem si slzy a koukla se do zrcátka. Moje oči byly celé červené od slz. Po dalších 5 minutách vystoupím z auta a zabouchnu dveře. Budu doufat že tam je sama a že tam nemá například svého přítele, protože to by byl průser. Nepotřebuji aby to kluci věděli. Zazvonila jsem tedy na zvonek a vyčkávala na odezvu. Po chvilce mi to zvedla. "halo?" ozvalo se z druhé strany. "ahoj Naty, můžu jít za tebou navrch? Pokud teda neruším" ke konci věty se mi prolomil hlas. "jasne, čo sa stalo?" zeptala se. "Povím ti to navrchu" namítla jsem a zavěsila. Pak už jsem jen slyšela "bzučení dveří" na náznak že už můžu vejít. Vešla jsem a přivolala jsem si výtah. Jela jsem do patra kde bydlí a přitom jsem si znova utírala slzy. Před vchodem do bytu už stála Natka. Na nic jsem nečekala a hned když se otevřel výtah, tak jsem rychlým krokem k ní přišla a obejmula tak pevně jak jsem nejvíc mohla. "Čo sa deje?" zeptala se a já hned vzlykla. "Můžeme jít dovnitř prosím?" optala jsem se když jsem se odtáhla. Posunula se na stranu abych já mohla vejít do bytu. Vyzula jsem si boty a přešla hned do obýváku s tím že jsem si sedla na sedačku. "Neruším tě?" koukla jsem se na ní a pak zase zpátky před sebe. Naty si vedle mě sedla a vzala moji ruku do té své. "fakt nie, čo sa stalo? povedz mi to prosím" namítla. Otočila jsem se na ní a viděla jsem jí starost v očích. Měla jsem namále abych se zde nesložila do klubíčka a nezačala brečet. "Naty ale když ti to teď povím, tak budu doufat, že to bude jen mezi námi, ano?" řekla jsem a ona na to přikývla. Pevněji jsem jí chytla za ruku. "Dnes jsem měla jet pro Dominika ale nemohla jsem" nedořekla jsem to, protože mi do toho Natka skočila. "Ako prečo si nemohla?" optala se. "já ti to vysvětlím ano?" popotáhla jsem. "Nemohla jsem, protože se v mém bytě objevil Jakub a on mě.." začala jsem brečet tak silně, že jsem nemohla popadnout dech. "Domi, pozri sa na mňa" řekla a já i tak učinila. "Čo urobil?" zeptala se. Po 5 minutách uklidňování jsem dokázala nějak odpovědět na otázku i když jsem byla celá rozklepaná. "Chtěl mě znásilnit" nedokázala jsem se jí ani kouknout do očí. Z nějakého důvodu si tohle dávám za vinu já. Silně mě objala a zašeptala "musíme to povedať, toto tak nejde". Odtáhla jsem se od ní a koukla se na ní nevěřícně "nesmíme prosím, hlavně ne teď. Věřím Jakubovi, že to takhle nemyslel" popotáhla jsem. "Ale on ťa chcel znásilniť" řekla Natka nahlas. "J-já vím ale prosím tě, nikomu to neříkej. Až budu připravená, tak to řeknu Dominikovi, ano?" Namítla jsem s rozklepaným hlasem.
Dalších 30 minut jsme si povídaly. Naty mě zkusila přesměrovat na jiné myšlenky ale nešlo to. Furt to mám před očima. Furt cítím ty doteky jak projížděl po mých stehnech. "Musím být s Dominikem, cítím se s ním v bezpečí. Nevíš kde může být?" Zeptala jsem se najednou Natky když jsme byly obě v tichu. "vôbec neviem" řekla a mně nezbývalo nic jiného než mu napsat.

: ahoj Domi, kde jsi?
Stálo ve zprávě kterou jsem mu napsala.

Další díl je na světě. Cítím se špatně když takhle píšu o Kubovi nebo o někom z m+. Hlavně si neberte do hlavy, že je Jakub nebo celkové kluci takový! Je to jen vymyšlený příběh❤️