Nelhal mi..

Důvěra

"Čo sa stalo?" řekla Naty s ustaraným hlasem u dveří mého bytu. Nic jsem jí neřekla, spíše jsem jí objala a začala jí brečet do ramene. Zašli jsme do bytu abychom nedělaly rozruch.
"Chceš něco k pití?" Zeptala jsem se s rozklepaným hlasem. Naty seděla už na sedačce a pozorně se na mě dívala. "jo, čaj prosím" oznámila mi a tedy jsem i tak učinila. Sobě jsem si taky udělala. Donesla jsem naše čaje do obýváku, kde jsme se usadily na dost dlouhou dobu. "mne môžeš povedať všetko" řekla a pohladila mě po rameni. Jen jsem na to kývla. Nadechla jsem se a povyprávěla jí všechny věci, co se staly. Od včerejšího večera až k ránu, taky jsem jí popsala své pocity v momentální době. Hlavně city k Dominikovi a jak mi je na nic, když jsem ho dnes opustila. Neřekla bych sama sobě, že ho miluji nebo spíše si to nechci přiznat. Sama to vím, jen se nechci dostat zase na to dno z kterého jsem se minule dostala a teď se do něho vracím. "zlato, to ma veľmi mrzí. Som tu pre teba, to vieš. Vždy sa na mňa obráť ale poviem ti jednu vec, áno?" Řekla a já jen na to kývla. Nevím, co teď přijde. Nevím, co mám očekávat. Nevím vůbec nic. Jsem ztracena. "Dominik, celé tie dni, čo bol bez teba plakal a mal nočné mory. Má kruhy pod očami, pretože vôbec nespí. Obmedzil jedlo a je taktiež bez energie. Píše furt pesničky a maximálne vylezie z izby, keď je nejaký koncert alebo ide nahrávať" než jsem stačila něco říct, povytáhla na mě prst, že ještě neskončila. Mlčela jsem ale bylo těžký nemluvit. Fakt tohle ty dva měsíce zažíval? "a tak ťa prosím, porozprávaj sa s ním. Ide to s ním zlou cestou. Nie je šťastný, je zlomený" dokončila svůj monolog a já nevěřila vlastním uším. Mám si s ním promluvit? O čem bych se s ním bavila když není o čem. Je jasný, že k němu něco cítím ale nemůžu sebou jen tak házet. "No já ti nevím. Není o čem se bavit. Ublížil mi. Několik dní v kuse mě podváděl a já mu věřila. Jak bych mu měla věřit teď když mi lhal? Sliboval mi věci a i tak to porušil? Důvěra se těžko vrací do „normálního" stavu" vzlykla jsem ale ani jedna slza neukápla. Natka byla moje terapeutka. Cítila jsem se ní příjemně a věděla jsem, že ona mi dokáže nějak pomoct. "ja ťa chápem zlato ale prosím ťa, aspoň to skús. Zmenil sa" zkusila mě nějak přesvědčit. Zakryla jsem si obličej dlaněmi a rychle jsem si to nějak zkusila promyslet. Nechci být sobec a nedát mu možnost to vysvětlit. Taky bych si s ním chtěla normálně civilizovaně promluvit. "Budu ti věřit ale nechci se dostat tam kde jsem byla" řekla jsem rázně když jsem dala dlaně pryč z tváře. Ona jen kývla a hned na mě skočila a obejmula.

1:52 h
S Natkou jsme se rozhodly, že půjdeme už spát. Nechtěla jsem aby jela večer domů do Pardubic, tak jsem jí nechala tady u mě přespat. Dala jsem jí nějaké své věci na převlečení a lehly si do postele. Zhasly jsme světla a dívali se do stropu. "Naty?" Ozvala jsem se a vyčkávala. "Hm" vydala jen ze sebe. "Jak víš, že se něco stalo?" Zeptala jsem se narovinu. Cítila jsem svůj pohled na sobe a tak jsem se na ní taky otočila. "Jakub mi ukázal ten list, potom mi povedal, že si odišla kvôli Dominikovi, ja som to nevydržala a musela som ísť za tebou" usmála se a pohladila mě po ruce. Úsměv jsem jí opětovala ale na jedno jsem se jí musela zeptat ještě než půjdeme úplně spát. "kdo o tom všechno ví?" Pohled jsem od ní odvrátila a koukla se na strop. Slyšela jsem jemné povzdychnutí a pak spustila "vie to všetci chlapci z labelu". Otočila jsem se k ní zády a řekla jsem smutné "aha". Bylo mi těžko. Tak moc jsem chtěla být u něho ale zároveň ne. "Tak dobrou noc. Hezky se vyspi" namítla jsem po chvilce a pak už jsem jen slyšela jak Natka mi popřála taky dobrou noc a otočila se na bok. Já jsem pak už jen přemýšlela dokud jsem neusnula.

oznámení o aplikaci: furt to nejde. Budu vás nadále kontaktovat! <3