Melodie lásky

17. kapitola

✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨

Celé odpoledne jsme si to užívali a bez dalších narušitelů.

Večer jsem ji vzal na pizzu do jedné útulné restaurace. Sedli jsme si ke stolu u okna.

"Slyšela jsi o té talentové soutěži?" Optal jsem se, zatímco jsme čekali na pizzu, kterou jsme si objednali.

Ty chvíle strávené s Kenmou jsou tak dokonalé a ta restaurace je třešnička na dortu.

Seděli jsme u okna a já se podívala ven. Už se začínalo stmívat.

Najednou jsem slyšela jeho otázku. Stočila jsem pohled na něho.
"Ano slyšela ale moc se mi do toho nechce." Odpověděla jsem popravdě.

To mě zarazilo. Jestli má talent jakože o tom nepochybuji, tak proč to nechce zkusit?

"Sumi, proč to nechceš zkusit?" Zeptal jsem se ji.

Nad tou otázkou jsem se nervozně pousmála a dala si jeden pramen vlasů za ucho.

"Nejsem zrovna ten typ, který předvádí svůj talent před publikem." Odpověděla jsem se sklopeným zrakem.

Prosím tě, hlavně mě nepřesvědčuj, jít do té zatracené soutěže. Dnes ne a ne tady. Prosila jsem ho ve své hlavě.

Nechci si kazit tohle krásné odpoledne, takže ji nebudu přesvědčovat.
Na to bude čas někdy jindy.

Pousmál jsem se a vzal ji kolem ramen. "Dobře, nebudu tě přesvědčovat." Pronesl jsem a líbnul ji na čelo.

Ona se na mě překvapeně podívala a pak mě objala kolem krku. Objetí jsem ji opětoval.

"Děkuju." Šeptla mi do náruče.

Byla jsem ráda, že mě nechce přesvědčovat.
Možná je to proto, že je taky introvert. Ale hraje volejbal a to před zraky diváků. Jak to dělá?

"Vaše pizza." Slyšeli jsme u svého stolu. Oba jsme se podívali na servírku a oba jsme sčervenali, protože až teď jsme si uvědomili, kde se objímáme.

"Děkujeme." Pronesl Kenma. Mladá servírka se na nás usmála a odcupitala pryč.

Oba jsme si vzali kousek pizzy a zakousli se do ní. Chutnala skvěle a těsto krásně křupalo.

"Bojím se, že se před díváky ztrapním." Pípla jsem jakmile jsem dojedla první kousek pizzy s upřeným pohledem na dalším kousku. Nedokázala jsem se mu podívat do tváře.

Myslel jsem, že to nechce teď rozebírat ale na druhou stranu jsem byl i rád.

"Já se taky bál hrát před diváky volejbal, takže vím jaké to je." Pronesl jsem.

Vážně jsem měl strach a kolikrát i mám ale snažím se to nevnímat a soustředit se na hru.

Taky na hřišti nestojím sám a v ten moment mě to napadlo.
"A co kdyby jsi tam měla doprovod. Co kdybys s někým vystupovala." Vyhrkl jsem svůj nápad.

Udiveně jsem se na něj koukla. "Jak to myslíš?" Zeptala jsem se nechápavě.

Netušila jsem kam tím míří.

"No kdybys na jevišti nestála sama, tak by ses tak nebála.
Mě taky pomohla skutečnost, že nehraju volejbal sám." Vysvětloval jsem ji, kam tím mířím.

Začala jsem nad tím uvažovat. Znělo to logicky.
Když nebudu stát sama před diváky, tak by to i šlo.

"Zní to dobře ale kdo by chtěl se mnou vystupovat?" Zeptala jsem se.

Byl jsem rád, že se jí můj nápad líbil, teď jen najít někoho, kdo by s ní vystupoval.

"Kolik času je na podání přihlášky?" Zetpal jsem se.

"Dva týdny." Odpověděla zamyšleně.

"Dva týdny. To máme dost času něco vymyslet. Neboj se na něco příjdeme." Konejšil jsem ji s úsměvem a s pohledem na její zamyšlenou tvář.

Vypadala tak roztomile, když nad něčím přemýšlela.

Podívala se na mě a usmála se tím nejroztomilejším úsměvem, který přinutil mé srdce vynechat úder.
Bože, jak já ji miluji.

Dost se mi ten nápad zamlouval a začala jsem uvažovat nad tím koho dotáhnout na pódium se mnou.

"Kolik času je na podání přihlášky?" Zeptal se mě a já mu bezmyšlenkovitě odpověděla.

"Dva týdny. To máme dost času něco vymyslet. Neboj se na něco příjdeme." Pravil a já se na něj podívala.
Ty jeho slova mě potěšila a zahřála u srdíčka.
Jiný kluk by řekl, když se na to necítíš, tak tam prostě nechoď ale Kenma ne. On spíš hledá důvod, jak mě podpořit a pomoct.
Lepšího kluka jsem si prostě nemohla přát. Teda lépe řečeno, lepšího kluka jsem nemohla srazit k zemi, viďte.

✨ To by continued…✨