Melodie lásky

22. kapitola

✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨

Jeho máma je zábavná a občas mi přišlo, že v některých dialogech slyším svou babičku. Ty dvě by si náramně rozumněly. Napadlo mě s úsměvem a při poslechu další historky, ze života Kenmy.

Mámu jsem vraždil pohledem a v duchu si představoval jak ji škrtím.

"Mno, milá maminko, já se teď zachovám jako sobec a odvedu si svou dívku do pokoje." Řekl jsem a postavil se. Vzal jsem Sumi za ruku a vedl ji z obýváku.

"Ach jo. Sumire, budeš tady na oběd." Pronesla máma a zvedla se z pohovky. Spíš to znělo jako oznámení než otázka.
Pohlédl jsem na Sumi a ta se jen uculila.

"Bude." Oznámil jsem mámě. "Ale pokud je to problém, tak si zajdu domů na oběd." Dodala rychle Sumi. "Žádný problém to není, Ovečko." Ujistila ji máma s úsměvem.

Bylo mi sice trapně, že jsem se takhle vecpala na oběd ale do odpoledních hodin bych to bez Kenmy asi nevydržela.

Kenma mě vedl do svého pokoje a jen co jsme se ocitli sami v místnosti, úlevně jsem si vydechla.

Jeho pokoj na mě působil jako místnost od nějakého počítačového génia. Všude samé káble, dva monitory na psacím stole, herní konzole a dva ovládače před televizí. Jen ta postel, která byla úhledně ustlaná, tady trochu nezapadala.
Ale měl uklizeno a to se cení.

Sedla jsem si na postel a pohledem vyhledala Kenmu. Opíral se o dveře pokoje a sledoval mě.
"Mám s tebou řeč." Oznámila jsem mu vážným tónem a snažila se nevybouchnout smíchy nad jeho překvapeným výrazem.

Konečně jsme se dostali do pokoje a já se zády opřel o dveře a pozoroval Sumi, jak se rozhlíží po pokoji.

Najednou se uvelebila na posteli a poznamenala tak vážně, že jsem dostal strach: "Mám s tebou řeč."

Přemýšlel jsem co bych mohl provést ale na nic jsem nepřišel.

"Co jsem provedl?" Zeptal jsem se s jistou obavou v hlase a zůstal jsem v bezpečné vzdálenosti. Ostatně kdykoliv jsem ty dveře mohl otevřít a utéct.

Je přímo k popukání. "Proč jsi mi neřekl, že bydlíme jen dva bloky od sebe?" Zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu.

Usmál jsem se a díval se na tu roztomilost, co mi seděla na posteli s nakloněnou hlavou na stranu. Jak může být někdo tak roztomilý? Položil jsem si otázku.

Pomalu jsem se vydal za ní a sedl si na postel vedle ni. Pohladil jsem jí po tváři. "Protože ses neptala." Pronesl jsem s úsměvem.

To měl pravdu. Neptala jsem se ho. Vždy mě doprovodil domů, čekal až zajdu a pak šel.
Měla jsem se informovat. Cítila jsem jak mi krev stoupá do tváře. Odvrátila jsem pohled.

Usmál jsem se ještě víc, jemně ji vzal za bradu a natočil pohled zpátky na sebe.
Letmo jsem políbil ty její nadýchané rty.

"Už se tím netrap, teď to víš." Pronesl jsem po polibku a dal ji za ucho neposedné vlasy. Měla je tak jemné a krásně voněly.
Objal jsem ji kolem štíhlého pasu a přitáhl si ji blíž do své náruče.

Trochu se odtáhla, omotala mi ruce kolem krku a zabořila mi hlavu do ramene.

"Víš, nechtěla jsem tě otravovat takhle před obědem ale asi bych to nezvládla do odpoledne." Pronesla tiše ale tak abych ji slyšel.
"Já jsem rád, že jsi tady. Byla jsi moje první myšlenka, když jsem se probudil." Prozradil jsem ji a byl jsem rád, že se mi nedívá do tváře, kde mi jistě naskočila červená.

Trochu jsem se odtáhla od něj a pohlédla mu do tváře. Zase se červenal. "Moje taky a nějaký déšť mě nezastavil." Prozradila jsem s úsměvem a pohladila jsem ho jednom líčku, které měl červené jako rajče.

Zase jsem k němu natiskla a vychutnávala si jeho vůni. Voněl krásně. Vypadal krásně ale najednou nás vyrušil jeho mobil.

Kenma něco zabrblal a natáhl se pro něj, pak mě zase objal.

"To je Kuro." Oznámil a chvíli uvažoval jestli to má vzít. Ani se mu nedivím.
Povzdechl si a nakonec přijal hovor.

✨ To by continued…✨