Polib mě

2. kapitola

Došel jsem ze svého pokoje do kuchyně, kde už seděl táta s jeho přítelkyní. Tiše jsem je pozdravil a vytáhl si z lednice mléko. Připravil jsem si do misky křupinky, které jsem následně zalil. Z příborníku jsem si vytáhl lžičku, z kredence svůj oblíbený hrnek a sedl si se vším ke stolu. Z čajové konvice jsem si nalil trochu čaje a začal snídat.

,,Jisungu, nepřijde ti, že...nemáš skoro žádné kamarády? Tvůj snad jediný kámoš je Felix. O nikom jiném pořádně nemluvíš. Pokud se teda rozhodneš s námi aspoň trošku pokecat." řekl najednou táta, když odložil noviny. Pokrčil jsem nad tím rameny.

,,Mně to takhle vyhovuje." zamumlal jsem a dál se věnoval snídani.

,,A co nějaká holka? Nelíbí se ti žádná?" zeptala se s nadějí v hlase tátova přítelkyně. S povzdechem jsem si narovnal brýle.

,,Jestli hledáte způsob, jak se mě přes víkendy zbavit, tak já můžu být u babičky." Táta si lehce odkašlal a poposedl si.

,,Takhle to není. Jen že ostatní v tvém věku chodí na různé zábavy, za přáteli, ke svým partnerům. A ty jsi furt zalezlý v pokoji mezi knížkami." řekl. Nevěřil jsem otci ani půl slova. Určitě chtějí mít volnej byt a já jim tu překážím.

,,Domluvím se s babčou, jestli u ní budu moct bydlet." zamumlal jsem a odnesl prázdnou misku s hrnkem do dřezu. Táta na to nic neříkal. Vrátil jsem se do pokoje, kde jsem si na záda hodil tašku. 

Moc dobře jsem je včera slyšel. Tátova přítelkyně je těhotná a já zabírám pokoj pro jejich budoucího potomka. Potřebují ho uvolnit a připravit pro mimino. K mámě se odstěhovat nemůžu, protože ani nevím, kde se svým snoubencem bydlí. A jediný, komu na mně ještě záleží, je moje babička. 

Po dvaceti minutách jsem vcházel do třídy. Sedl jsem si na místo a připravil si své věci. Felix přijde určitě až těsně před zvoněním, protože u něj Changbin zůstával přes noc. Pokud vůbec přijde. Vytáhl jsem si z tašky knížku a začal si číst. S nikým jiným jsem se totiž ve třídě nebavil. Ne, že by mi to vadilo. Nestál jsem o ně stejně tak, jak oni nestáli o mě. 

První hodina matematiky... Jsem docela zvědavý, jak to bude probíhat. Cukl jsem sebou, když si vedle mě sedl Felix. 

,,Čau. Stihl-jsem to." vyhrkl ze sebe, zatímco se snažil vydýchat. Zakroutil jsem nad ním hlavou a schoval si knížku pod penál.

,,Myslel jsem, že dneska nepřijdeš." řekl jsem popravdě. Felix si zatím připravoval věci na matiku.

,,Ne. Chtěl jsem zjistit, jak bude pan Lee učit. Vlastně celkově jakej má ke studentům přístup." řekl. Chápavě jsem přikývl.

Třída si stoupla, když do učebny vešel učitel. Pozdravil nás a pokynul, abychom si sedli. 

,,Včera jste už zaslechli, že se jmenuji Lee Minho a budu váš matikář a tělocvikář. V kabinetu jsem s paní Park, která vás učila doteď. Bohužel teď pro vás přijde ta nepříjemná část. Mohli byste si, prosím, vyrobit nějaké jmenovky, abych nemusel říkat třeba ta s mikádem? Nemusíte si je dělat teď, protože vám dám takový test. Samozřejmě nebude známkovaný. Jen chci vědět, jak na tom tady ve třídě jste. Můžu poprosit tady slečny z první lavice, jestli by rozdaly papíry? Až dostanete ten test, tak ho neotáčejte, abyste na to všichni měli stejný čas." Musel jsem se pousmát. Toto pravidlo se mi líbilo. Já jsem teda vždycky test z matiky stíhal s přehledem, ale bylo nefér, že někdo už počítal, zatímco někdo ještě nedostal test do ruky.

,,Máte všichni? Tak můžete otočit. Kdyby něco nebylo jasné, tak se přihlaste. Máte na to zbytek hodiny. A vážně zkuste neopisovat od sousedů. Jen chci vědět, jak na tom jste." řekl a sedl si na svou židli. Podepsal jsem se a začal počítat. 

Po dvaceti minutách jsem byl hotový. Odložil jsem svůj papír na kraj stolu, vytáhnul si knížku, položil jsem si ji na klín a začal číst. Zbývala mi dobrá čtvrthodinka. Začetl jsem se takovým způsobem, že jsem si ani nevšiml, jak si ke mně učitel stoupl.

,,Něco zajímavého?" zeptal se. Vylekaně jsem se na něj podíval. Zamumlal jsem omluvu a schoval si knížku do tašky. Pan Lee mě pobaveně sledoval.

,,Ty už máš všechno spočítané, že sis četl?" zeptal se. Souhlasně jsem přikývl. Vzal jsem do ruky svůj test a podal mu ho. Učitel došel s papírem ke svému stolu. Sedl si na něj a začal kontrolovat výsledky, které měl napsané ve svém vyplněném zadání. S úsměvem odložil můj papír vedle sebe.

,,Bez chyby. Tebe baví matika?" zeptal se. Pokrčil jsem rameny.

,,Docela ano. Vždycky mi šla." odpověděl jsem tiše. Pan Lee chápavě přikývl. 

,,Když jsem byl na základce, tak jsem matiku děsně nenáviděl. Mamka totiž taky učí matiku, takže mě vždycky před testem zkoušela a musel jsem psát příklady. Dokázala mi to pěkně zprotivit. Ale když jsem pak byl na střední a už mě do ničeho nenutila, tak jsem si k matice zase našel vztah. Pár spolužáků mě pak mělo za strašnýho pošuka." řekl se zasmáním. Také jsem se pousmál. Vypadá to, že s tímhle učitelem nebudu mít problémy.

Autobusem jsem dojel na zastávku, která byla blízko babiččina domu. Rychlou chůzí jsem došel k jejímu domu a zazvonil. Okamžitě mi otevřela a vtáhla mě do své náruče. Dost dlouho jsme se neviděli.

,,Tak strašně moc jsi mi chyběl. Jak pak se moje vnoučátko má?" zeptala se, když se ode mě odtáhla. Se zasmáním jsem si poupravil brýle. Stále měla nutkání se ke mně chovat jako k dítěti.

,,Docela to jde. A co ty?" zeptal jsem se. Babča mě s úsměvem pohladila po tváři.

,,V klidu se zuj. Já nám zatím připravím nějaký čaj. Ano?" zeptala se. Souhlasně jsem přikývl. Babča se vydala do kuchyně a já si mezitím sundal boty. Batoh jsem si vzal s sebou a odnesl ho do obýváku, kam si pak určitě půjdeme sednout. Došel jsem do kuchyně, kde babička připravovala čaj.

,,Dala jsem ti do hrnku lžičku medu." řekla mi. S poděkováním jsem přikývl.

,,Copak se doma děje? Poznala jsem na tobě, že ti něco leží na srdci." zeptala se, když jsme si společně sedli do obýváku. Cucnul jsem si trochu čaje a odložil ho na stůl.

,,Je mi blbý tě o to prosit, ale...mohl bych se k tobě nastěhovat? Já...tátova přítelkyně je těhotná a já jim tam už nějakou dobu vadím. A to nenarozený mimino přeci potřebuje svůj vlastní pokoj." zamumlal jsem. Babča mě chlácholivě pohladila po ruce.

,,Jak se k tobě může tvůj táta takhle chovat? Samozřejmě, že můžeš ke mně. Za takové situace dokonce musíš, protože nechci, aby moje vnoučátko vyrůstalo v takové domácnosti. Kdy by ses přestěhoval? O víkendu?" zeptala se. Překvapeně jsem zamrkal.

,,Vážně můžu? No...tak pokud by to nevadilo. Klidně o víkendu." odsouhlasil jsem jí to. Babča mě s úsměvem objala.