Polib mě

23. kapitola

Jisungův pohled

,,Ahoj." pozdravil jsem Minha, když jsem si sedl na místo spolujezdce. Minho se ke mně s úsměvem natáhl pro polibek, ale já ho zastavil. 

,,Promiň. Já...mohl by nás někdo vidět." zamumlal jsem s omluvným výrazem. Stále jsem musel myslet na to, jak nás načapal ten Minhův kamarád. Sice to byl někdo, kdo nás vidět mohl, ale...co kdyby nás takhle načapal někdo jiný. Minho by z toho měl hroznej průšvih.

S chápavým přikývnutím se ode mě odtáhl a rozjel se ze zastávky. Nejistě jsem po něm pokukoval, jestli se na mě náhodou nezlobí. Bohužel jsem ale z jeho tváře nic nezjistil.

,,Zlobíš se na mě?" zeptal jsem se. Minho záporně zamručel, zatímco se díval na pravou stranu silnice. Spokojeně se pousmál a vjel na lesní cestu. Nechápavě jsem se na něj díval. Minho se na mě otočil s nadzvednutým koutkem. 

,,A teď mi tu pusu dáš?" zeptal se. Rozhlédl jsem se kolem nás. Nikdo nás nemohl vidět. Byli jsme v lese a ze silnice na nás nemohli vidět. Naklonil jsem se k němu a políbil ho. Minho si mě k sobě za tvář přitáhl a polibek prohloubil. 

,,Vážně se na mě nezlobíš? Furt se kvůli mně omezuješ a stále se mi přizpůsobuješ. Cítím se kvůli tomu hrozně." zamumlal jsem, když jsem se od něj odtáhl. Minho nadzvedl tázavě obočí.

,,Proč bych se měl zlobit? Kvůli tomu, že se se mnou nelíbáš v autě na autobusové zastávce, protože se bojíš, že by nás mohl někdo vidět? Vždyť to neděláš, protože nechceš, abych z toho měl problémy. Aspoň někdo z nás má trochu rozum." řekl Minho. Musel jsem se tomu zasmát.

,,Ty snad rozum nemáš?" zeptal jsem se. Minho záporně zamručel a přisál se zpátky na mé rty. 

,,Počkej! Musíme do školy! Oba!" vyhrkl jsem, když mi Minho vjel rukou pod oblečení. Jemně mi přejížděl prsty po břiše, zatímco mě líbal na rtech.

,,Říkal jsem ti, že nemám rozum. Nejradši bych tu s tebou zůstal celý den. Nebo se vrátil ke mně domů a...nebudu zabíhat do detailů." zamumlal mi do rtů. 

,,Já to ale myslím vážně. Budeme mít průšvih, když nedorazíme do školy. Felixovi okamžitě dojde, kde jsem, když na matiku přijde jiný učitel." Minho se ode mě s nesouhlasným pohledem odtáhl.

,,Nechci, aby mě zase Felix šmíroval." zamumlal. Naposledy jsem ho políbil a normálně si sedl. 

,,V tom případě musíme jet. Navíc...chci si dneska promluvit s Jisoo." řekl jsem. Minho na mě šokovaně vyvalil oči.

,,Ty jsi to s ní ještě nevyřešil?!" vyhrkl. Nevinně jsem na něj zamrkal. Minho nespokojeně mlaskl a vycouval na silnici. Pak se rozjel zase ke škole. 

,,Dneska si s ní promluvím a bude to definitivně ukončený." řekl jsem Minhovi. Ten mi položil svou dlaň na mé stehno a pohladil ho.

,,Já si za tohleto vyberu nějakou daň." zamumlal jakoby nic. Nechápavě jsem se na něj otočil.

,,Za co? Vždyť mezi námi nikdy nic nebylo." namítl jsem.

,,Za to, že jsi s ní ještě nepromluvil a ona o tobě smýšlí stále jako o svém budoucím klukovi. A navíc to celkově úplně mění nynější situaci." řekl Minho. 

,,Jakou? Nic se nezměnilo. Nikdy se nic nestalo a tak se nemohlo ani nic změnit." řekl jsem. Minho se na mě krátce podíval.

,,To, že se u tebe nic nezměnilo, neznamená, že se u mě taky nic nezměnilo. Právě teď mám nutkání jí rozmlátit hlavu o stůl, protože si na tebe myslí. Ona vlastně chce někoho, kdo už někomu tímto stylem patří. Ne že bych tě jako vlastnil, ale... Asi bys měl vědět, že jsem docela majetnický typ, takže Jisoo naprosto nesnáším a nemůžu si nijak pomoct. Pamatuješ si, jak jsem na tebe byl ráno po tom rande nepříjemnej? Ten den jsem vůbec nebyl naštvaný na svého známýho, ale na Jisoo. Viděl jsem tě z okna, jak jsi šel hned ze školy za ní." Překvapeně jsem na Minha koukal. To myslí vážně? Stydlivě jsem se zadíval na zem. Tak on hned od začátku věděl, že jsem šel za Jisoo. 

,,Promiň." omluvil jsem se. Minho nad tím protočil očima.

,,Neříkal jsem ti to proto, aby ses mi zase omlouval. Jen jsem ti chtěl vysvětlit, jak to ve vztahu mám." namítl. Posunul jsem si brýle na nose a podíval se na něj.

,,No...klidně ti budu patřit, pokud...ty budeš patřit mně." zamumlal jsem. Minho se na mě krátce podíval. Nemohl jsem si nevšimnout jeho spokojeného úsměvu. 

,,Samozřejmě, že jsem jen tvůj." řekl, když se zahákl svým malíčkem o ten můj.

,,Neboj se. Když tak odvedu pozornost třídy někam jinam, kdyby tě náhodou Jisoo švihla nebo ti jednu vrazila nebo začala na celou třídu ječet." řekl klidně Felix. Vyděšeně jsem se na něj podíval.

,,To jsem řekl jen pro případ nouze. Určitě se to nestane. A teď už běž, ať to máš za sebou." vyhrkl a donutil mě si stoupnout. Zhluboka jsem se nadechl a rozešel se k Jisoo. Nadšeně se na mě usmála. 

,,A-ahoj." pozdravil jsem ji. Jisoo mi ukázala na volnou židli, abych si k ní sedl. Neochotně jsem tak udělal.

,,Stalo se něco? Neodpovídal jsi mi na zprávy." zeptala se. Záporně jsem zakroutil hlavou. Buď v klidu. Řekneš jí, že ti to je líto, ale že neopětuješ její city a že by se s tebou jen trápila a to si ona nezaslouží. 

Nadechoval jsem se, že jí to řeknu, když mě najednou chytila za ruce. Vytřeštil jsem oči a podíval se na naše ruce. V tu chvíli mi naskočil dnešní rozhovor s Minhem. Vytrhl jsem ruce z jejího sevření. 

,,Promiň. J-já nechci. J-já nemůžu. Nemůžu s tebou chodit. Neklapalo by nám to. Promiň." vyhrkl jsem, zvedl se a rychlou chůzí odešel na své místo. 

,,To bylo rychlý. Jak to dopadlo?" zeptal se Felix. Najednou kolem mě Jisoo proběhla a vyběhla s brekem ze třídy. Sundal jsem si brýle a fláknul hlavou o lavici. Co jsem udělal? Vždyť...jsem neřekl nic tak hroznýho.

,,Měl jsi jí to říct citlivě. Proč brečí? Co jsi jí řekl?" zeptal se Felix, když se ke mně sklonil. 

,,Chytila mě za ruce a já na ni něco vyblafnul, zatímco jsem panikařil. Něco, že s ní nemůžu být a že by nám to neklapalo." zamumlal jsem do lavice. Felix mě s povzdechem pohladil po zádech.

,,A proč jsi panikařil? Vždyť sis to několikrát nacvičoval." Zvedl jsem kvůli zazvonění hlavu a nasadil si brýle.

,,To je jedno. Přestaňme to, prosím, řešit." řekl jsem. Minho vešel do naší třídy. Všiml jsem si, jak si mě tázavě prohlíží.

,,Děkuji. Posaďte se." řekl a sám si sedl ke katedře. Do třídy vešla Jisoo s její kamarádkou. Od pláče měla stále červené oči. Její kamarádka si mě měřila naštvaným pohledem. Sklopil jsem hlavu, abych se na ni nemusel dívat. 

,,Až příště přijdete pozdě, tak je slušností se vyučujícímu omluvit." řekl Minho. Pak se s lehkým úsměvem podíval do počítače.