Polib mě

20. kapitola

Natěšeně jsem seděl na posteli. S Minhem jsme si naplánovali na dnešní den výlet k řece Han. Nemohl jsem to už vydržet. Zvedl jsem se a přemístil se k oknu. Radši jsem si klekl, aby mě náhodou Minho neviděl. Nemusel vědět, že ho stále sleduju. Asi by z toho nic nedělal. Včera večer jsem ho načapal, jak mě z ložnice sleduje. Naznačil mi, že mám jít spát a zhasnul svou lampičku, takže jsem už nic neviděl. 

Opatrně jsem vyhlédl z okna. Nespokojeně jsem se zamračil. Minho seděl na gauči a dělal něco na mobilu. To snad nemyslí vážně! Já tu čekám, až konečně vyrazíme a on si hraje na mobilu. Moc dobře ví, jak se na ten výlet těším a schválně zdržuje. No počkej. Tohle ti jen tak neprojde. 

Vrátil jsem se zpátky na postel a lehl si. Zakmital jsem netrpělivě nohama. To hraje nějaké hry nebo si s někým píše? Vlastně...může babča vědět, že jedu na výlet s Minhem? Možná bych se ho na to měl zeptat. Natáhl jsem se pro svůj mobil a napsal mu.

Jisung:
Ahoj. Můžu říct babče, že jedu s tebou na výlet nebo mám říct Felixe a ty si mě vyzvedneš třeba na zastávce?

Lehce jsem se pousmál, když si Minho mou zprávu okamžitě přečetl. Aby taky ne, když na tom mobilu byl.

Minho:
Spíš jestli bys mohl dojít na tu zastávku, prosím. Za deset minut si tě tam vyzvednu.

Jisung:
Budu tam.

Vyskočil jsem z postele, sebral ze země svůj vak a vystřelil z pokoje ven. Došel jsem do kuchyně, abych si udělal do termosky čaj.

,,Kampak vyrážíš?" zeptala se zvědavě babča, když za mnou přišla do kuchyně. Zalil jsem svůj čaj, zavřel termosku a otočil se na babičku.

,,S Felixem se půjdeme projít k řece Han." odpověděl jsem. Babča s úsměvem přikývla a natáhla se pro krabičku, do které následně naskládala pár kousků koláče.

,,Tady máš. A koukejte všechno sníst." S lehkým úsměvem jsem přikývl a převzal si od ní krabičku s koláčem. Cítil jsem se dost nepříjemně kvůli tomu, že jsem babče zalhal, ale...přeci jen by bylo divné, kdybych jezdil se svým učitelem na výlety. To už by i babičce asi přišlo divný. 

Došel jsem do chodby a oblékl se. Rozloučil jsem se a vyšel z domu. Rychlejší chůzí jsem vyrazil na autobusovou zastávku. Musel jsem tam být dřív než Minho, aby tam nemusel moc dlouho stát. 

Musel jsem se pousmát, když jsem zahlédl Minhovo auto. Zastavil u mě a nechal mě nastoupit. Připoutal jsem se a otočil se na něj. Minho se ke mně natahoval, aby mě mohl políbit, ale zvedl jsem mezi naše obličeje krabici s koláčem.

,,Babča nám posílá koláč a prý ho máme všechen sníst." řekl jsem. Minho souhlasně zamručel a stáhl rukou krabičku dolů, aby se mohl ke mně naklonit. 

,,Ne, ne, ne. Já jsem na tebe taky musel čekat, takže si ty musíš taky chvilku počkat." namítl jsem, když jsem mu prsty zakryl ústa. Minho se odtáhl a nechápavě se na mě podíval. 

,,Kdy jsi musel čekat?" zeptal se. Sakra... Teď mu budu muset říct, že jsem ho sledoval a viděl ho, jak je na mobilu.

,,Místo toho, abychom už jeli, tak sis dělal něco na mobilu, i když jsi věděl, jak moc se na ten výlet těším." zamumlal jsem, když jsem se zadíval z okýnka. Minho se se zasmáním otočil k zrcátku a rozjel se. 

,,Takže jsi vyhlížel, kdy konečně vyrazíme?" zeptal se. Souhlasně jsem zamručel. Minho přesunul svou ruku na mé stehno a lehce ho zmáčknul. 

,,Taky jsem se těšil. Jen Chan se stále vyptával na náš vztah, tak jsem ti nemohl dřív napsat. Nezlobíš se doufám." Krátce se na mě podíval. S úsměvem jsem zakroutil hlavou.

,,Nezlobím. Ale jak jsem říkal. Budeš si muset taky chvilku počkat, než se dočkáš toho, co chceš." odpověděl jsem. Minho přeřadil a zase vrátil svou ruku na mé stehno.

,,Jak chceš. Vůbec nevíš, do čeho ses to dostal." zamumlal. S nejistým pohledem jsem se na něj podíval. Co tím myslel?

,,Páni! Tady to je nádherný!" vyhrkl jsem, zatímco jsem se rozhlížel. S Minhem jsme šli po jedné vyznačené stezce. Nebyl tu skoro nikdo. Nejspíš ostatní odradilo počasí a radši zůstali doma. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem si všiml, jak si mě Minho fotí. 

,,Nevadí?" zeptal se, když si schoval mobil. Záporně jsem zakroutil hlavou a zase se kolem sebe rozhlédl.

,,Byl jsi tu někdy?" zeptal jsem se a rozešel se po směru stezky. Překvapeně jsem vykřikl, když jsem najednou o něco zakopl. Naštěstí mě Minho včas zachytil, abych nespadl. Se smíchem jsem si poupravil brýle a otočil se, abych zjistil, o co jsem to zakopl.

,,Vidíš to? Na celé cestě je jediný kořen a já o něj zakopnu. A o tělocviku je to to samý." řekl jsem. Minho mi to pobaveně odkýval.

,,Kdybys ale koukal na cestu a ne nahoru, tak bys určitě nezakopl." namítl s úsměvem. S našpulenými rty jsem se rozešel za ním.

,,Když ty barevný koruny stromů jsem mnohem hezčí než...hlína." zamumlal jsem, zatímco jsem si sundával vak. Vytáhl jsem si termosku a zastavil se, abych se náhodou nepolil čajem. Pofoukal jsem ho a lehce napil. 

,,Chceš se napít? Je to nějakej ovocnej čaj. Nijak jsem ho nesladil." nabídl jsem Minhovi. Ten jen souhlasně přikývl a napil se ode mě. 

,,Vidíš. Na pití jsem úplně zapomněl." řekl, když mi podal zpátky víčko od termosky. Dopil jsem zbytek čaje, zavřel termosku a vrátil ji zpátky do vaku, který jsem si hned hodil na záda. 

,,Počkej! Co to děláš?" vyhrkl jsem, když mě Minho začal táhnout někam mezi stromy. Měl jsem co dělat, abych náhodou někde nezakopl. Minho mě najednou zády přirazil k jednomu silnému stromu. Chtěl jsem se ho zeptat, proč to udělal, ale zastavily mě jeho rty. Překvapeně jsem zamrkal, když mě políbil. Přesunul své ruce na mé boky a natiskl se na mě. Zavřel jsem oči. Své ruce jsem mu obmotal kolem krku. Vyměňovali jsme si polibky, dokud se ode mě Minho lehce neodtáhnul. Jemně mi sundal brýle. Přitáhl jsem si ho za krk zpátky a políbil ho. 

Úplně jsem ztuhnul, když mi Minho olízl spodní ret. Volnou rukou mě pohladil po boku a podruhé mi přejel jazykem po spodním rtu. Přivřel jsem oči a pootevřel ústa. Minho si mě přitáhl co nejvíc k sobě a vklouzl jazykem do mých úst. Nejistě jsem mu polibek oplácel. Nechal jsem Minha prozkoumat má ústa. 

S mlasknutím se ode mě odtáhl. Skousnul jsem si s červenými tvářemi rty. Minho mi nasadil mé brýle a zadíval se mi do očí.

,,Říkal jsem ti, že nevíš, do čeho jdeš." zamumlal a tentokrát mě jen krátce políbil. Stále s červenými tvářemi jsem přikývl.

,,Půjdeme dál?" zeptal se, když mě chytil za ruku. Bez odpovědi jsem se rozešel zpátky k cestě. Stále jsem se snažil vzpamatovat z toho, co se stalo.