Polib mě

25. kapitola

Jisungův pohled

Se skousnutým rtem jsem se díval na svá stehna. Na jejich vnitřních stranách jsem měl několik Minhových značek. Ještě že je udělal tak vysoko... Dneska jsme během tělocviku měli jít do bazénu. Na břiše už nebylo naštěstí nic vidět a Minho mi žádnou včera nepřidal. Rád bych mu ale taky nějakou vytvořil... Chci na jeho těle taky zanechat svou značku, i kdyby byla na nějakém místě, kde ji nikdo neuvidí. 

,,Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě Felix. Zakroutil jsem záporně hlavou a vzal si ze skříňky svůj tělocvik. Tašku s učením jsem si naopak dal do skříňky. Pro mě bylo výhodnější se z bazénu vrátit do školy a odsud jít na zastávku. Z bazénu bych se stejně musel vrátit buď ke škole nebo bych musel až na autobusák.

,,Červenáš se. Něco s panem Lee?" zeptal se tiše, když se ke mně přisunul. Za tohle jsem se nenáviděl. Proč se musím furt červenat?!

,,Nic se nestalo. Jen...mám od něj pár značek. To je všechno." zamumlal jsem. Felix na mě překvapeně vyvalil oči. Zamkl jsem svou skříňku a společně jsme vyrazili ven ze školy. Před hodinami tělocviku jsme měli pauzu na oběd, takže jsme měli čas se v klidu k bazénu dostat.

,,A kde? Pak mi je musíš ukázat." zeptal se. Vyděšeně jsem se na něj podíval. Ne! To rozhodně ne!

,,To teda neukážu." vyhrkl jsem. Felix šokovaně pootevřel ústa. 

,,Kde je máš?" zeptal se znova. Otočil jsem se a zadíval se na cestu, abych se na něj nemusel dívat. A taky abych náhodou nezakopl. 

,,Proč to musíš vědět?" zeptal jsem se. Felix mě chytil za rámě a pokračoval v chůzi.

,,Tak já budu hádat. Krk to nejspíš nebude. Pochybuju, že by ti udělal značku tam, kde to je tolik vidět. Hned na to mě napadlo břicho, ale...teď jdeme do bazénu, takže to by bylo rozhodně vidět. Momentíček..." S úchylným úsměvem se na mě podíval.

,,Vy jste se spolu vyspali nebo ti ho vykouřil?" zeptal se. S rudými tvářemi jsem se mu vytrhl a několikrát ho praštil do ramene a do zad. Felix si se smíchem kryl rukami hlavu.

,,Nic z toho!" vyhrkl jsem. Felix se na mě nechápavě podíval.

,,To ale nedává smysl, abys měl cucfleky na stehnech. Musel být mezi tvými stehny, aby ti je tam mohl udělat." řekl Felix vážně. 

,,Nech to prostě bejt. Nemáš vůbec přemýšlet, kde mám cucfleky. Ano? Necháme to být." řekl jsem. Felix záporně zakroutil hlavou.

,,Když už jsem se k tomu takhle musel dopracovat, protože mi to tady pan tajnůstkář nechtěl říct, tak už musím znát všechno. No ták! Vyklop to!" vyhrkl Felix.

,,Jestli toho nenecháš, tak tě v tom bazénu utopím." řekl jsem se zasmáním. Snažil jsem se Felixe přimět, aby mi dal pokoj. 

,,To snad ne. Tyhle spory si spolu vyřiďte, až za vás nebudu mít odpovědnost." ozval se za námi Minho. S rudými tvářemi jsem se na něj otočil. Minho nás pobaveně sledoval. 

,,Já...už asi půjdu." zamumlal Felix a rychlou chůzí vyrazil pryč. Nevěřícně jsem na něj koukal. 

,,Proč se tak vytratil?" zeptal se Minho, když jsme se spolu rozešli k bazénu. Mám mu to říct? Co tím ztratím? Nic.

,,U skříněk jsem se začervenal a on si toho hned samozřejmě všiml. Tak...jsem mu řekl, že mám od tebe značku, a on to začal řešit. Svými myšlenkovými postupy dospěl k tomu, že...mezi námi došlo k něčemu vážnějšímu než k líbání." vysvětlil jsem mu. Minho chápavě přikývl.

,,A tobě je myšlenka na to, že by se mezi námi stalo něco vážnějšího, nepříjemná?" zeptal se. Nechápavě jsem se na něj podíval.

,,Jak jsi na to přišel?" Minho se zadíval před nás. Pomalu jsme se blížili k bazénu.

,,Já jen...kdybych byl na tebe nějak rychlý nebo ti něco vadilo, tak mi to řekni. Už to dělat nebudu." zamumlal. S červenými tvářemi jsem se zadíval na zem.

,,Mně se všechno líbilo." zašeptal jsem. Sice jsem na Minha neviděl, ale dokázal jsem si představit, že se právě teď spokojeně usmívá.

,,Jdeš pak zpátky do školy? Mohli bychom jet spolu domů." navrhl. Souhlasně jsem přikývl.

,,Klidně. A...začneš mi zase dávat nějaká ta cvičení na matiku? Abych se připravoval na další kolo olympiády." zeptal jsem se ho. Minho se na mě překvapeně podíval.

,,Chceš se dobrovolně učit na matiku?" Poupravil jsem si brýle a schoval si ruce do kapes.

,,Občas bych se na něco podíval. Já...nechci úplně babče lhát, když jdu k tobě. Říkám jí, že k tobě chodím kvůli matice, tak...aby to byla aspoň částečná pravda." zamumlal jsem. Nechtěl jsem, aby nás někdo slyšel. Nikdo v naší blízkosti nebyl, ale nechtěl jsem nic riskovat. 

,,Chápu. Jo. Tak klidně můžeme zase třeba půl hodiny počítat. Mně to nevadí." řekl. Kdybych mohl, tak se na něj teď pověsím a políbím ho. Nemohl jsem ale udělat ani jedno.

,,Děkuju." poděkoval jsem. Společně jsme došli k Felixovi, který stál před bazénem. Bylo tu ještě pár spolužáků, ale ti si nás nevšímali.

,,Tak jo. Počkáme ještě pár minut, než půjdeme dovnitř." řekl Minho, když si nás spočítal. Ještě jsme tu nebyli všichni.

,,A jak to bude probíhat?" zeptal se jeden spolužák Minha.

,,Umí všichni plavat, že jo?" zeptal se Minho s ušklíbnutím. Souhlasně jsme mu to odkývali.

,,Uff. Nechci vás na tělocviku nijak trápit. Někomu něco jde, něco nejde. A mně přijde hloupý známkovat, kdo jak daleko doskočí. Každý, kdo odplave pět bazénů, tak mu dám jedničku. Tam a zpátky je jeden bazén, jo? Klidně si to plavejte celou dobu, nevadí mi to. Pak si můžete dělat, co chcete. Jen, prosím, nechoďte na ten prudký tobogán a...chovejte se na svůj věk a nikoho neohrožujte. Nechci dostat kázání, že kvůli vám uklouzla na mokré podlaze osmdesátiletá babička. A opovažte se někdo topit. Kdybych tam za vámi skočil, tak se tam budeme topit dva." Poslední větu Minho tiše zamumlal. Felix se na něj překvapeně podíval.

,,Pane učiteli, vy neumíte plavat?" zeptal se. Minho se po nás podíval a olízl si rty.

,,Pánové, jestli se mnou chcete chodit o tělocviku do bazénu a neběhat jak pitomci v tělocvičně, tak plavat umím. Kdyby se někdo ze shora dozvěděl, že plavat neumím, tak máte utrum. Rozumíme si?" zeptal se. Souhlasně jsme přikývli. 

,,Tímto jsme domluveni. Žádný kraviny a...nepřeceňujte svoje síly. Kdyby náhodou někdo pociťoval, že bude mít křeč nebo něco, tak radši z tý vody vylezte. Koukám, že už tu jsme všichni. Ti, co mě předtím neslyšeli, tak se vyptávejte zbytku třídy. Teď mi, prosím, dejte ty peníze a půjdeme dovnitř." pobídl nás. Všichni jsme mu zaplatili a vešli dovnitř. Minho kolem nás pak proklouzl dopředu ke kase.

,,Dobrý den, vy budete z té školy, že ano?" zeptala se slečna za sklem. 

,,Ano, to jsme my. Se mnou nás tu je patnáct." řekl Minho. Slečna se po naší skupině překvapeně rozhlédla. 

,,A...kdepak máte učitele?" zeptala se nejistě. Musel jsem si skousnout ret, abych se neuchechtl.

,,Stojí přímo před vámi." řekl Minho pobaveně. Žena si přikryla dlaní ruku a zasmála se.

,,Já se omlouvám. Nečekala jsem, že...s nimi bude tak mladý učitel. Takže...čtrnáct studentů jste říkal?" zeptala se ho s úsměvem. Veselost ze mě okamžitě vyprchala. Proč se na něj najednou začala takhle dívat? Jakmile zjistila, že to je učitel a ne student, tak se jí hned zalíbil. Máš smůlu, holka, ten už je zadaný. 

Minho za nás zaplatil a rozdal nám klíčky od skříněk.

,,Tak fajn. Převlíkněte se, osprchujte se a pak se sejdeme u kraje bazénu." řekl a rozešel se k šatnám.