Polib mě

11. kapitola

S úsměvem jsem se díval, jak se Minho mazlí s Dori, která s ním spala celou noc v posteli. Nebo minimálně s ním i včera večer usnula. S povzdechem jsem si prohrábl vlasy. Měl...bych se sebou něco dělat. Vždyť já stalkuju svého učitele, kamarádím se s ním a...a nechávám se od něj masírovat. Bože! Vždyť já mu tam pomalu vrněl, jak se mi to líbilo. Ještě doteď jsem cítil jeho ruce na mých ramenech a na krku.

S povzdechem jsem vyšel ze svého pokoje a vydal se do koupelny, abych provedl svůj ranní rituál. Vrátil jsem se do svého pokoje, abych se převlíkl. Můj pohled ale zase upoutal Minho, jak se v obýváku protahuje. Se skousnutým rtem jsem se přikrčil a pozoroval ho. Musel jsem se občas zasmát, když se Minhovy kočky rozhodly, že teď se protahovat nebude. Různě mu skákaly po nohách, otíraly se o něj a dělaly všemožné hlouposti, kterými se snažily upoutat jeho pozornost. 

Ne, Jisungu! Okamžitě toho nech! Sleduješ tu svého učitele, jak cvičí! To sakra není normální! Felix má možná pravdu. Měl bych zkusit randění. S někým, kdo mi je v mnoha ohledech podobný. A zásadně to je stejně jako já student. Odtáhl jsem se od okna a rychlou chůzí vyrazil z pokoje. Hned na to jsem se ale vrátil, když mi došlo, že jsem se nestihl převlíknout.

Seděl jsem v lavici a snažil se vymyslet, jak svůj plán provedu. Jak se sakra s někým randí? Jak ho mám někam pozvat? Krátce jsem se zadíval na Felixe. 

,,Li-lixi, mám takový dotaz. J-já...asi máš pravdu s tím, že bych měl vylézt z té své ulity a zkusit s někým randit." zamumlal jsem. Felix nadšeně schoval mobil a otočil se ke mně. 

,,No konečně ti to došlo! Jaký máš plán? Líbí se ti někdo? Znám ji? Ho?" vyhrkl. Záporně jsem zakroutil hlavou a poupravil si brýle. 

,,Právě že vůbec ne. Nevím, jak na to." odpověděl jsem. Felix nad tím mávl rukou a přitáhl si mě k sobě. 

,,To nevadí. Co bych to byl za nejlepšího kámoše, kdybych ti nedokázal pomoct. Co si myslíš o Jisoo?" zeptal se Felix. Se zamrkáním jsem se podíval na zmíněnou spolužačku. 

,,No...asi dobrý. Proč?" zeptal jsem se. Felix na mě nevěřícně zíral.

,,Proč? Protože po tobě už tak půl roku pokukuje, ale ty sis nikdy ničeho nevšiml. Zapomněl jsi, jak ti před necelými čtrnácti dny donesla dárek k narozeninám? Líbí se ti?" zeptal se. Pokrčil jsem rameny. 

,,Je hezká." zamumlal jsem. Felix na mě nechápavě koukal.

,,Jsi si jistý, že chceš s randěním začít? Nevypadáš totiž nijak zaujatě. Jako jestli ti je nesympatická nebo ji nemáš rád, tak mi to řekni rovnou. Někdo jiný se určitě najde." řekl Felix. Oba dva jsme mluvili tišeji, aby nás náhodou nikdo neslyšel.

,,Jo. Jsem. Minimálně to chci zkusit." řekl jsem odhodlaně. Felix souhlasně přikývl.

,,Fajn. Tak za ní jdi a zeptej se jí, jestli by s tebou někam nešla." Nechápavě jsem na něj zamrkal. 

,,Jako teď hned? Nevím, co bych jí měl říct. Nikdy jsem nikoho nikam nezval." vyhrkl jsem. Felix nadzvedl tázavě obočí. S povzdechem jsem se zvedl a nejistě se vydal k její lavici. Nechtěl jsem to dělat. Vůbec mě to nelákalo. Vlastně jsem s ní ani nikam nechtěl. Ale...musím zkusit odvrátit myšlenky od Minha. 

,,A-ahoj." pozdravil jsem Jisoo nervózně. Ona mi jen tiše pozdrav oplatila a zandala si pramen vlasů za ucho.

,,Na-napadlo mě, jestli...bys nechtěla někam zajít." Snažil jsem se na ni usmívat, ale nevím, jestli se mi to nějak dařilo. Jisoo se stydlivě pousmála.

,,Moc ráda. Máš...čas dneska odpoledne?" zeptala se. Viděl jsem na ní, že je stejně nervózní jako já. Bohužel ale z jiného důvodu.

,,J-jo. Mám. Tak...odpoledne. Hned po škole. A-a kam bychom šli?" zeptal jsem se. Jisoo pokrčila rameny.

,,Můžeme třeba někam do kavárny nebo tak." Souhlasně jsem přikývl.

,,Tak jo. Tak...po škole." zamumlal jsem a rychle se vrátil na své místo. Zhluboka jsem se nadechl. Mám to za sebou. Jen...budu muset ještě zrušit tu matiku s Minhem. Ten to ale pochopí, takže s tím nebude žádný problém.

,,Tak co? Jdete spolu někam?" zeptal se zvědavě Felix. Souhlasně jsem přikývl. Felix nadšeně zatleskal.

,,Uvidíš, že to zvládneš. Buď sám sebou. To, že budeš ze začátku trochu koktat, vůbec nevadí." povzbuzoval mě Felix. Jen jsem mu to odkýval.

Zaťukal jsem na dveře od Minhova kabinetu. Věděl jsem, že tam zrovna teď bude sám. Během chvilky mi otevřel a s úsměvem mě pozval dál. Zavřel jsem za sebou dveře a nejistě si sednul na židli, kterou mi Minho připravil.

,,Tak co? Všechno v pohodě?" zeptal se. Souhlasně jsem přikývl. Jak mu to mám říct? Už dřív mi říkal, že pokud se mi to někdy nebude hodit, tak mu mám říct, a ten den to zrušíme. 

,,J-já...dneska odpoledne nemůžu přijít. Mu-musím se učit na test." zalhal jsem. Ani jsem sám nevěděl, proč jsem mu s tím zalhal. Minho chápavě přikývl.

,,Jasně. Hlavně to s tím učením nepřeháněl. Pak to má spíš opačný efekt." řekl. S lehkým úsměvem jsem přikývl a zvedl se. 

,,Tak...se uvidíme zítra. Ahoj." rozloučil jsem se s ním a rychle odešel z jeho kabinetu. Ani se se mnou nestihl rozloučit. Proč jsem mu sakra lhal? Vždyť mu může být jedno, že jdu na rande. 

Vyšel jsem ze školy a zamířil k Jisoo, která na mě celou dobu čekala. 

,,Promiň. Musel jsem si něco vyřídit." omluvil jsem se. Jisoo se s úsměvem zadívala na zem.

,,To nevadí. Kam teda půjdeme? Chtěl bys do kavárny?" zeptala se, když se na mě zase podívala. Souhlasně jsem přikývl. Jisoo se rozešla pomalou chůzí pryč od školy. Beze slova jsem ji následoval. 

,,Už nějakou dobu jsem se chtěla podívat do té kavárny blízko naší školy. Nikdy jsem tam ještě nebyla." řekla do ticha, které mezi námi panovalo. Souhlasně jsem zamručel. Ne, Jisungu! Musíš normálně odpovídat. Ne jen mručet. Musíte spolu komunikovat. 

,,A...proč jsi tam ještě nebyla?" zeptal jsem se a snažil se na ni usmát. Jisoo pokrčila rameny. 

,,Neměla jsem na to úplně náladu." zamumlala po chvilce. Chápavě jsem přikývl. 

Po několika minutách jsme vcházeli do zmiňované kavárny. Sedli jsme si společně k jednomu stolku. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Hned mi došlo, proč Jisoo do té kavárny nikdy nešla. U každého stolku seděl zamilovaný pár. S nejistým pohledem jsem se podíval na Jisoo. Ta se lehce začervenala a zadívala se ven z okna.