Polib mě

12. kapitola

Nervózně jsem došel k Minhovu autu. Cítil jsem se špatně za to, jak jsem mu včera zalhal. Ani nevím proč, ale nechtěl jsem, aby věděl, že jdu s Jisoo na rande. Na druhou stranu jsem mu mohl říct, že jsem šel s kámoškou ven. Rozhodně by to bylo blíž k pravdě než to, že jsem se musel na něco učit.

,,Ahoj." pozdravil mě Minho, aniž by se na mě usmál. Tiše jsem ho pozdravil a sedl si na místo spolujezdce. Nechápal jsem, co se děje. Udělal jsem něco? Jo, udělal, ale o tom Minho neví. 

Beze slova jsme se připoutali. Minho nastartoval a rozjel se. Svými prsty jsem žmoulal lem mého svetru. 

,,Naučil ses všechno na ten test?" zeptal se, aniž by se na mě nijak podíval. Lehce jsem přikývnul. 

,,Dě-děkuju, že jsi mi dal volno." poděkoval jsem mu. Minho zatnul naštvaně čelist. 

,,Nemáš mi za co děkovat. Potřeboval ses učit, tak ses učil. Já nejsem vlastník tvého volného času. Když chceš mít volno, tak budeš mít volno. Nenutím tě chodit ke mně na počítání příkladů z matiky. Je přeci spousta jiných důležitých věcí." vyhrkl. Moc dobře jsem si všiml, jak pevně drží volant. 

,,P-promiň." pípnul jsem a zadíval se na zem. Periferně jsem viděl, jak Minho povolil ramena a jak mu klesl hrudník, když vydechl vzduch z plic.

,,Ne. To já se omlouvám. Mám špatnou náladu a jen si to na tobě vybíjím. Nechtěl jsem na tebe takhle vystartovat." řekl tiše.

,,Tvůj bývalý?" zeptal jsem se, když jsem se na něj podíval. Minho záporně zakroutil hlavou.

,,Ne. Jeden...můj známý mě naštval, ale nechci to rozebírat." odpověděl. Chápavě jsem přikývl. Samozřejmě jsem z něj dál nic netahal. Respektoval jsem jeho soukromí. 

Po dvaceti minutách jsem seděl v lavici a čekal, až bude hodina. Cítil jsem na svých zádech pohled Jisoo. Měl bych za ní jít, jenže...já nechtěl. Včerejšek byl pro mě utrpením. Seděli jsme spolu, pili naše kávy a Jisoo se mě ptala na všemožné otázky, abychom se lépe poznali. Nemohl jsem si nevšimnout toho, jak pokládala ruce na stůl ve snaze mě přimět položit své ruce na její. To jsem jí ovšem nedopřál. Až moc jsem byl nervózní a ani jsem to nechtěl dělat. Cítil jsem se nepříjemně. Chtěl jsem se zavřít na záchod a nevylízt, dokud by Jisoo neodešla. Musel jsem to ale vydržet dvě hodiny. Pak jsem se vymluvil, že musím jít babičce na nákup. 

Navíc jsem celou dobu myslel na Minha. Přemýšlel jsem nad tím, jak bychom spolu vypočítali nějaké příklady, pak si udělali čaj a chvilku si hráli s jeho kočkami. Možná bychom si pustili film, u kterýho bychom si stejně povídali. Teda...spíš bych povídal já. U Minha jsem se vždycky dokázal tak uvolnit, že jsem mluvil skoro bez přestání. Jak dokonale strávené odpoledne!

,,Ahoj, ahoj, ahoj, povídej, přeháněj. Jak to včera dopadlo? Jisoo z tebe nemůže ztrhnout oči." vyhrkl Felix, jakmile si ke mně sedl. S útrpným výrazem jsem se na něj otočil. 

,,Co je? Neudělal jsi nějakou kravinu?" zeptal se. Záporně jsem zakroutil hlavou.

,,Bylo to hrozný. Chtěl jsem odtamtud hned vypadnout." zašeptal jsem, aby mě nikdo neslyšel. Felix se ke mně naklonil, abychom mohli mluvit potichu.

,,Jak to? Nesedli jste si?" zeptal se. Pokrčil jsem rameny. Jak jsem to mohl vědět? Stejně jsem zapomněl skoro všechno, co mi Jisoo o sobě řekla. Teda...já to ani pořádně nevnímal, tak jsem si to nemohl ani zapamatovat. 

,,Randění pro mě asi úplně není. Chtěl jsem odejít domů a ne si tam s ní povídat. Celou dobu jsem se cítil nepříjemně." zamumlal jsem. Felix vydechl zklamaně vzduch z plic. Asi čekal, že mu budu o mé první schůzce básnit, jak byla skvělá. 

,,No to nevadí. Musíme najít někoho jiného, s kým by sis rozuměl. Nebo s Jisoo zkus strávit víc času. Když spolu půjdete ještě dvakrát třikrát, tak si třeba uvědomíš, že je vlastně fajn." Záporně jsem zakroutil hlavou.

,,Ne. To ne. Vážně mě to vadilo. Jen...teď nevím, jak se jí zbavit. Vím, že to zní hnusně, ale já bych už nic takového nedal." zamumlal jsem. Vzdával jsem to. Radši...budu sledovat Minha z bezpečí svého pokoje, než abych takhle chodil na rande s někým, o koho vůbec nestojím. 

,,Jsi si jistý?" zeptal se pro ujištění. Souhlasně jsem přikývl. 

,,Nejlepší bude, když jí to řekneš na rovinu. Že je fajn, ale že není třeba tvůj typ, nebo...že se necítíš na to s někým chodit. Musíš zahrát na city, aby se na tebe úplně nenaštvala." řekl Felix. Souhlasně jsem přikývl. To dávalo docela smysl. Minimálně jsem nevěděl, co jiného bych měl udělat. Bohužel ale zazvonilo na hodinu a do třídy přišel Minho. Hned na první pohled jsem na něm poznal, že je stále naštvaný.

Mrzelo mě, že se takhle trápil. Ten jeho bývalý mu přidělával problémy, rodina taky a najednou se přidal nějaký další známý. Jako kdyby toho chudák neměl dost. 

Mohl...bych doma najít nějakou dobrou komedii, abych mu zlepšil náladu. Jo...to zní dobře. Musím mu pak zlepšit náladu. Jaký vůbec znám komedie? Má vůbec Minho rád komedie? Většina lidí je má ráda, takže...by to snad neměl být problém. Radši si jich najdu několik, abych mu mohl dát vybrat.

Překvapeně jsem zamrkal, když mi spolužačka za mnou šťouchla do zad. Otočil jsem se na ni. Beze slova mi podala složený papírek. Převzal jsem si ho, otočil se zpátky a rozložil ho.

Včera to bylo moc fajn. Nechtěl bys dneska zase někam zajít? Tentokrát bys mohl vybrat místo ty. Jisoo

,,Jisungu, pojď k tabuli a dones mi ten papírek." vyhrkl Minho. Sklopil jsem hlavu k zemi a došel k němu. Do nastavené dlaně jsem mu dal vzkaz od Jisoo, převzal si křídu a čekal, až mi Minho začne diktovat příklad.

Po vyučování jsem šel k Minhově kabinetu. Zaťukal jsem a počkal, až mi otevře. 

,,Potřebuješ něco?" zeptal se, když mě pustil dovnitř. 

,,J-já...chtěl bych se omluvit. Včera...jsem se nemusel učit na test. Šel jsem s Jisoo do kavárny. Už se to ale nebude opakovat. Slibuju. Celou dobu jsem si vyčítal, že jsem ti zalhal." omluvil jsem se. Než mi Minho začal diktovat příklad, tak si totiž přečetl vzkaz od Jisoo, takže z toho pochopil, že jsem se neučil. Minho si vzal do rukou svoje věci, které potřeboval na hodinu.

,,Neomlouvej se. Už v autě jsem ti říkal, že jsou důležitější věci než počítání příkladů. Příště mi ale nemusíš říkat, co budeš dělat. Stačí říct, že nemůžeš. A když už tu jsi, tak dnešní počítání ruším. Nehodí se mi to. Teď mě ale omluv. Musím jít učit." řekl Minho, když se na mě poprvé za celou dobu podíval. Chápavě jsem přikývl a vyšel z jeho kabinetu. Sledoval jsem ho, jak zavírá kabinet a odchází pryč.