Polib mě

33. kapitola

Minhův pohled

S nepřítomným výrazem jsem seděl u počítače. Mechanickým pohybem jsem vytáhl z tiskárny vytisknutou svou výpověď. Už podle toho, jak Jisungova máma Jisunga dotáhla do auta, mi došlo, že ji jen tak nepřekecá. Ovšem...pokud bych dal na jeho škole výpověď, třeba by nám dala pokoj a...nehlásila nás. Natáhl jsem se pro mobil a najel na Jisungovo číslo. To se s mámou hádají tak nahlas, že neslyší svůj vyzvánějící mobil? Potřebuju, aby to zvedl dřív, než se jeho máma dostane k řediteli. 

Nechápavě jsem se zvedl a vykoukl z okna. To se tu někde stala bouračka, že tu jedou dvě rychlé? Asi...někdo jel moc rychle v těch zatáčkách. S povzdechem jsem se zase snažil Jisungovi dovolat. Neúspěšně. Odložil jsem mobil na stůl a rozešel se ke dveřím, když se domem rozezněl zvonek.

,,Ahoooj! Doufám, že máš zabalený věci a že můžeme vyrazit!" vyhrkl nadšeně Chan. No jo... S Chanem jsem se vlastně domluvil, aby mě vyzvedl. Beze slova jsem ho pustil do domu a zavřel za ním dveře.

,,Ale no ták! Neříkej mi, že sis ještě nesbalil. Už takhle jsem kvůli tý bouračce přijel pozdě." vyhrkl nespokojeně, zatímco si sundával boty.

,,Promiň. Já...asi to budu muset odpískat. Akorát bych všechno kazil." zamumlal jsem a rozešel se do obýváku. Zkusil jsem ještě prozvonit Jisunga. Naštvaně jsem odhodil mobil na gauč. Kdyby mi to zvedl, tak ho třeba máma nechá být.

,,Jak jako? Co se stalo, že nechceš se mnou strávit víkend? To chceš být s Jisungem?" zeptal se, když si vedle mě sedl. Záporně jsem zakroutil hlavou a promnul si obličej.

,,Ne. Ono...dneska na nás přišla Jisungova máma a...jela s ním do školy. Už několikrát jsem se mu snažil dovolat, že...dám ve škole výpověď. Třeba by jí pak náš vztah nevadil, kdybych byl na jiné škole. On mi to ale nebere. Přitom ale vím, že zvonění má zapnutý." zamumlal jsem. Chan na mě zděšeně zíral. Zvedl jsem se a rozhodil rukama.

,,Já vím! Říkal jsi mi, že se tohle stane a já tě neposlechl. Jsem idiot, kterej poslouchal svý hormony místo rozumu." vyhrkl jsem. Chan se na mě stále vyděšeně díval. 

,,Tak na mě křič! Řekni, jak jsem blbej a jak jsem si zničil budoucnost!" zakřičel jsem a prohrábl si frustrovaně vlasy. Proč mi to sakra Jisung nebere?!

,,Víš, jakým...jeli autem?" zeptal se tiše. Nechápavě jsem se na něj zamračil. 

,,Proč chceš vědět, jakým jeli autem?! Slyšel jsi, co jsem ti právě teď řekl?!" zakřičel jsem. Najednou mi to ale došlo. Ta nehoda... Jisung se určitě v tom autě s mámou hádal. Ona byla naštvaná a určitě se plně nevěnovala řízení. Teď mi nebere mobil. Ty rychlé sanitky...

,,Bílý Nissan." zamumlal jsem. Chan si olízl rty a zadíval se na zem. S pootevřeným ústy jsem se na něj díval.

,,Řekni, že to nebyli oni." zašeptal jsem. Chan se mi lítostivě podíval do očí. Záporně jsem zakroutil hlavou. To nemůže být pravda.

,,Řekni to, prosím." Po tvářích mi začaly stékat slzy. 

,,Promiň, Minho." zamumlal. Došel jsem ke svému mobilu a zavolal mu. Slzy mi stékaly po tvářích, zatímco jsem čekal, až to zvedne.

,,Zvedni to!" zakřičel jsem. Chan si mě vtáhl do pevného objetí.

,,Oni nemohli nic dělat. Nějakej idiot předjížděl auto v zatáčce a oni se srazili." zašeptal mi. 

,,A-jak to-vypada-lo? Jsou v-pořádku?" zeptal jsem se mezi vzlyky, když jsem se mu zadíval do očí. Chanovi po tváři také stekla jedna slza.

,,Někdo...tam umřel. Nevím ale kdo. Dva nakládali do sanitky." Záporně jsem zakroutil hlavou. Ne. To nemůže být pravda. Jisung musí být v pořádku. Před necelou půl hodinou byl se mnou.

,,Co když-to bylo-jiný auto?" zeptal jsem se s malou nadějí. Chan mě bez odpovědi dovedl ke gauči a posadil mě na něj. 

,,Byl...to bílý Nissan, ze kterýho vytáhli dvě osoby." odpověděl mi. Schoval jsem si obličej do dlaní, zatímco jsem hlasitě vzlykal. Tohle se nemohlo stát! 

,,Dojdu otevřít." zamumlal, když někdo začal zvonit. Nic jsem mu na to neřekl. Bylo naprosto jedno, kdo tam je.

,,Min-ho?" zeptal se povědomý hlas. Zvedl jsem hlavu a zadíval se ke dveřím. Jisungova babička se mi dívala s rudýma očima do tváře. Rozešla se ke mně, sedla si vedle mě a objala mě. Bez zaváhání jsem jí objetí oplatil.

,,Ji-sung nesmí umřít. Já-já ho miluju! Nesmí mě tu-takhle nechat!" vyhrkl jsem mezi vzlyky. Jisungova babička mě pohladila po vlasech.

,,Oni-to zvládnou. Už-mi volali z-nemocnice, že jsou na sále." Zvedl jsem hlavu a zadíval se jí do očí. Oni jsou už v nemocnici?!

,,Takže-ten mrtvý je-ten z toho-druhýho auta?" zeptal jsem se jí. Setřela si slzy a přikývla. 

,,Mohli...bychom tam jet?" zeptala se. Souhlasně jsem přikývl a chtěl si dojít pro klíče. Chan mě ale zastavil.

,,Minho, ty v tomhle stavu nemůžeš řídit. Odvezu vás tam, ano? Dojdi se převlíknout a pak hned pojedeme." řekl vážně Chan. Rozeběhl jsem se k sobě do ložnice. Převlékl jsem si tepláky a tričko za džíny se svetrem. Když jsem vycházel ze své ložnice, tak se mi udělalo nevolno. Vrazil jsem do koupelny a vyklopil obsah svého žaludku do záchodu. Zhluboka jsem dýchal, zatímco se mi stále stahoval žaludek. 

,,Dobrý?" zeptal se mě starostlivě Chan, když se objevil ve dveřích. Spláchl jsem záchod a opatrně se zvedl. Došel jsem si k umyvadlu vypláchnout ústa.

,,Ne. Můj kluk je po autonehodě na sále. Jak...to má být dobrý?" zeptal jsem se ho. Chan mě chytil okolo ramen a vydal se se mnou pomalou chůzí ke schodům.

,,Určitě to dopadne dobře. Přeci...Jisungovi musíš říct, jak ho miluješ. To by si nenechal ujít." zamumlal. Popotáhl jsem a souhlasně přikývl.

Obuli jsme se a vyšli z domu. Nepřemýšlel jsem nad ničím jiným, než abychom se už dostali k Jisungovi. Chan vzal mé klíče a zamkl dům. Nastoupili jsme do Chanova auta. Sedl jsem si dozadu, aby si Jisungova babička mohla sednout dopředu. Rozjeli jsme se a zamířili k nemocnici.

,,Kam máme jít?" zeptal jsem se Jisungovy babičky, když přišla z recepce. Rychlou chůzí se vydala pryč. S Chanem jsme ji následovali, dokud se před námi neobjevil na dveřích název Operační sál. Sedli jsme si na židle a čekali. Několikrát jsem si ale musel stoupnout a rozchodit to, abych se trochu uklidnil.

Po nějaké době ze dveří vyjeli doktoři s lůžkem. Chtěl jsem zjistit, jestli to je Jisung, ale výhled mi zastínil doktor.

,,Jste příbuzní paní Park a pana Han?" zeptal se.

,,A-ano. Jsem její matka a jeho babička. Jak na tom jsou?" zeptala se Jisungova babička, když si k nám stoupla. 

,,Oba jsou stabilizovaní. Pan Han je ale stále v kritickém stavu. Byl to opravdu silný náraz. Budeme je monitorovat. O jejich zdravotním stavu vás budeme informovat." řekl doktor. Cítil jsem, jak mi po tváři stekla slza. Jisung je po operaci v kritickém stavu. Musí se z toho dostat. Musí.