Polib mě

3. kapitola

Táta mi položil na zem poslední krabici s věcmi. Poupravil jsem si brýle na nose. Tohle všechno budu muset nanosit nahoru do svého pokoje...

,,Děkuju za odvoz." poděkoval jsem mu. 

,,Jasný. Tak se měj a nezapomeň se občas ozvat. Čau." rozloučil se se mnou a nasedl na místo řidiče. Než odjel, tak jsem mu ještě zamával. 

,,Díky, že jsi mě tu takhle nechal s těmi krabicemi samotnýho. Nemáš zač, že jsem ti uvolnil místo pro tvého budoucího potomka." zamumlal jsem. Vážně jsem byl tak naivní, že mi s nimi pomůže?

Jak je mám do svého pokoje odtahat? Vždyť i spolu jsme občas měli problém je dostat do auta. Rozhodně nebudu prosit mou babičku, aby mi pomohla. Sehnul jsem se pro jednu krabici a snažil se ji zvednout.

,,Být tebou, tak ty krabice takhle nezvedám. Můžeš si udělat něco se zády." ozval se hlas za mnou. Narovnal jsem se a otočil se, abych zjistil, kdo to na mě promluvil. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem spatřil pana Lee.

,,Dobrý den." pozdravil jsem ho, když jsem se vzpamatoval. Učitel si se zasmáním vytáhl sluchátka z uší a schoval je do jejich pouzdra.

,,Dobrý. Copak vás bývalý učitel nepoučoval, jak byste měli zvedat věci?" zeptal se. Pokrčil jsem nad tím rameny.

,,Když...kdybych se je snažil zvednout z dřepu, tak je nezvednu a ještě k tomu spadnu na zadek." zamumlal jsem. Sehnul jsem se a pokusil se rychle nějakou krabici zvednout. Povedlo se mi to. Cítil jsem ale, že se druhý krabice začínal prohýbat. Spadla by mi na zem, kdyby ji pan Lee nechytil z druhé strany.

,,Nepotřebuješ s nimi náhodou pomoct?" zeptal se mě s nadzvednutým obočím. Nejspíš nechápal, co se taková třasořitka snaží stěhovat tak těžké krabice. 

,,N-nechci vás obtěžovat." zamumlal jsem s červenými tvářemi. Cítil jsem se hrozně. Musel si o mně myslet, že jsem hroznej slaboch. Pan Lee nad tím zakroutil hlavou a vydal se k babiččině domu.

,,Jak ti to jde, Jisungie?" zavolala z kuchyně babča, zatímco pokračovala v přípravě oběda. S učitelem jsme se vydali po schodech nahoru. Odložili jsme krabici do mého pokoje a šli zpátky.

,,Jisungie?" zeptala se babča, když vyšla na chodbu. Nejistě jsem se pousmál. Nechápavě se dívala na pana Lee.

,,T-to je pan Lee Minho. Můj učitel matematiky a tělocviku. On...nabídl se, že mi pomůže s těmi krabicemi." vysvětlil jsem. Učitel se vydal k babičce a potřásl si s ní rukou.

,,Lee Minho. Jsem soused vedle vás. Zrovna dneska jsem se vám chtěl jít představit." Babče se rozzářily oči.

,,Jo ták! To jste ale moc hodný, že mému vnoučkovi pomáháte. Dneska se ke mně stěhuje a...nejspíš jsou na něj ty krabice moc těžké. To víte. Kdybych mohla, tak bych mu okamžitě pomohla. Víte co?! Mohl byste s námi poobědvat. Jako poděkování, že Jisungovi pomůžete a také, abychom se seznámili." Stál jsem ve dveřích a pozoroval je. Vážně nemusela říkat, že ty krabice jsou na mě těžký...

,,Jisungovi samozřejmě pomůžu. Nedělejte si se mnou ale škodu. Pomůžu mu rád. Naobědvám se doma." řekl pan Lee s úsměvem. Babička nesouhlasně zakroutila hlavou. 

,,Ale Minho, přeci neodmítnete pozvání na oběd. Normálně se s námi naobědváte a žádné řeči. Já už ale kluci musím do kuchyně, abych nám to nespálila. Kdyby cokoli, tak jsem v kuchyni." řekla babča a vrátila se do kuchyně. Pan Lee se na mě překvapeně podíval. Pokrčil jsem nad tím rameny.

,,Asi nemá cenu odporovat, že?" zeptal se, když se vydal ke mně. Záporně jsem zakroutil hlavou. 

,,To ne. Co si babča usmyslí, tak to bude. I kdyby vás sama měla krmit přivázaného na židli. Opravdu vás ale nechci zdržovat. Určitě máte lepší věci na práci, než pomáhat svému studentovi nosit krabice do jeho pokoje." Pan Lee nad tím zakroutil záporně hlavou a chytil krabici. Společně jsme ji nadzvedli a vydali se do domu.

,,Nemám. Maximálně bych koukal na televizi a to mě poslední dobou taky nebaví. Takhle si aspoň zacvičím. Stěhování věcí je kolikrát větší námaha než fitko. Nebude babičce vadit, že tu chodíme v botech?"

,,Nene. Sama mi říkala, abych se nezouval. Ono by to snad ani jinak nešlo. Pak to uklidím. Děkuju moc, že mi pomáháte." poděkoval jsem a opatrně odložil krabici. 

,,To vážně nestojí za řeč. Nic jsem neměl v plánu. A nemohl jsem tě nechat ty krabice tahat samotného. Ten muž, který odtud odjížděl, byl tvůj táta?" zeptal se. Souhlasně jsem přikývl a vydal se po schodech dolů.

,,A proč ti nepomohl on?" zeptal se.

,,No...nejspíš pospíchal za svou přítelkyní." odpověděl jsem. Pan Lee se na mě nechápavě podíval. Bez reakce jsem se sklonil k další krabici.

,,Myslíš, že se vrátí?" zeptal jsem se babičky, když prostírala pro tři osoby. Souhlasně přikývla.

,,Kdyby nepřišel, tak si pro něj dojdu a dotáhnu ho. Přeci jen ti pomohl všechno odnosit. Je to moc hodný kluk. Teda muž. Kdybych nevěděla, že to je tvůj učitel, tak bych si myslela, že je tvůj spolužák." řekla se zasmáním babča. 

,,Jo. Na učitele je dost mladý." přitakal jsem. Babička se rychlejší chůzí vydala ke dveřím, když se domem rozezněl zvonek.

,,Konečně jste tady. Už jsem si myslela, že si pro vás budu muset dojít. Připravila jsem vám bačkory, aby vám nebyla zima na nohy. Nenene! Vemte si ty bačkory. Bude vám zima." Se zasmáním jsem zamíchal polívku. Už jsem se toho oběda nemohl dočkat. Už několikrát jsem se tajně napil ze sběračky. To se ovšem babička ani pan Lee nesmí dozvědět. 

,,Pojďte, pojďte. Nemohli bychom si spolu tykat? Nejste o moc starší jak můj vnuk." vyhrkla najednou babča, když spolu vešli do jídelny. Můj učitel jí to odsouhlasil.

,,Paráda! Tak si oba běžte sednout. Nandám nám polívku. Dáš si, Minho, kafe, čaj, džus nebo něco jiného?" zeptala se babča. Pan Lee si sedl ke stolu.

,,Jen vodu, prosím." poprosil. Chtěl jsem babče pomoct, ale okamžitě mě vyhnala z kuchyně. 

,,Běž si sednout. Snad zvládnu nalít sklenici vody." vyhrkla.

,,Ale můžu ten hrnec s polívkou aspoň donést do jídelny na stůl." namítl jsem. Babča mi to nakonec povolila. Vrátila se z kuchyně se sklenicí vody a podala ji panu Lee. Poté nám nandala polívku.

,,Stačí!" vyhrkl se zasmáním učitel, když mu babča nandala skoro plný talíř a ještě mu chtěla přidat další sběračku. 

,,Vždyť jste se tolik nadřeli. A je to jen voda. Druhý jídlo bude až za půl hodiny. To vám mezitím stihne slehnout." řekla babča a přidala mu sběračku. Můj talíř vypadal úplně stejně jako ten pana Lee. Plný až po okraj.

,,Vždyť jste pořádný mužský. To zvládnete sníst bez problému. Dobrou chuť." popřála nám a sama se pustila do jídla. Zakroutil jsem nad ní hlavou a také začal jíst.