Polib mě

35. kapitola

o měsíc později

Jak to sakra budu doma zvládat? Vždyť...mám zlomenou nohu i ruku. Aspoň, že už si na tu sádru můžu stoupat...

S povzdechem jsem se podíval na chat s mojí mamkou. Na zprávu, kterou jsem jí psal ještě ten den, kdy odsud naštvaně odešla, mi stále neodpověděla. Schoval jsem si mobil do vaku a zadíval se na dveře, které se otevřely. Nadšeně jsem se na Minha usmál.

,,Ahoj." pozdravil mě, když ke mně došel. Sklonil se a jemně mě políbil. Od té nehody se ke mně vlastně celou dobu choval strašně opatrně. Zatím se se mnou ještě nezačal vášnivěji líbat a ani si nedovolil se mě nějak extra dotýkat. Na jednu stranu mi takové chvíle chyběly, ale na tu druhou...bylo vlastně strašně hezký poznat, jak je Minho starostlivý. 

,,Můžeme jet domů?" zeptal se. Souhlasně jsem přikývl. Minho dojel k posteli s vozíkem a pomohl mi na něj nasednout.

,,Ani nevíš, jak moc se těším domů. Tu tašku mi klidně můžeš položit na klín." řekl jsem, když jsem si všiml, jak si Minho přehazuje mou tašku přes rameno. Beze slova mě políbil na temeno hlavy a vyjel se mnou z pokoje. 

Před nemocnicí mi pomohl nasednout do auta a odvezl vozík zpátky do nemocnice. Domů jsem dostal berle. Budu moct chodit jen s jednou, protože mám stále na ruce sádru. Sestřičky tu chůzi se mnou ale trénovaly, takže bych to měl zvládnout. 

,,Chceš pomoct?" zeptal se mě Minho, když si sednul na místo řidiče. S našpulenými rty jsem zápasil s pásem. Po několika pokusech se mi ale konečně podařilo se připoutat. Se spokojeným úsměvem jsem se podíval na svého přítele.

,,Dobrý. Já si zvládnu nějak poradit." řekl jsem. Minho se ke mně naklonil a políbil mě na rty. Jemně jsem mu polibek oplatil.

,,Vždyť já vím." zamumlal, když se ode mě odtáhl. Nastartoval a rozjel se domů. Se skousnutým rtem jsem přesunul svou ruku na jeho stehno. Minho se na mě krátce podíval s nadzvednutým obočím.

,,Aspoň jednu výhodu to má, že jsem si zlomil pravou ruku." zamumlal jsem. Minho se nad tím pobaveně ušklíbl a pohladil mě po hřbetu levé ruky. 

,,U tebe by to nebyl problém. Ty si můžeš zlomit kteroukoli ruku a vždycky budeš moct jíst i psát. Já si zlomím pravou ruku a nezvládnu pomalu vůbec nic." zamumlal jsem. Nebylo to vůbec fér...

,,Snad se na mě kvůli tomu nezlobíš." řekl a přesunul svou ruku na mé stehno. Záporně jsem zamručel. 

,,Spíš ti to závidím. Musel ses to nějak naučit nebo...jsi mohl bez problémů hned používat k psaní obě ruce?" zeptal jsem se ho. Tohle mi opravdu nešlo do hlavy. Jednou na tabuli psal pravou rukou, pak levou.

,,Víš, že už ani nevím. Asi...jsem se to nijak neučil. Spíš jsem zjistil, že můžu psát oběma rukama a...tak občas píšu tak, jindy zase jinak. Co že tě to tak zajímá?" zeptal se zvědavě. Pokrčil jsem rameny, zatímco jsem se díval na svou nohu v sádře. Babička mi přibalila do tašky teplé ponožky, abych si jednu mohl natáhnout na sádru. 

,,Jen jestli se to dá nějak naučit. Připadám si úplně k ničemu, když...mám problém se teď sám najíst nebo si dojít na záchod." zamumlal jsem. Minho mě chlácholivě pohladil po stehně. 

,,To není vůbec pravda. Nemůžeš nad tím takhle přemýšlet. Je to měsíc od té autonehody. Měl jsi obrovské štěstí, že jsi skončil jen s několika zlomeninami. Za pár týdnů ti všechno sundají a budeš zase v pohodě. Jen to teď budeš muset vydržet. S tvou babičkou a Felixem ti pomůžeme. Nemusíš se bát. A rozhodně nemysli na to, že jsi k ničemu. Za nic nemůžeš." řekl vážně Minho. Posunul jsem si na nose brýle a vrátil svou ruku na Minhovo stehno. Asi to začnu dělat při každé společné cestě. 

,,Vím, že za to nemůžu, ale...budu vám akorát několik týdnů přidělávat starosti. Místo toho, aby si babička odpočala, šla za kamarádkami, tak se bude muset o mě starat. Ty taky kolem mě budeš furt poskakovat a nebudeš mít chvilku klidu. A Felix...místo toho, aby byl s Changbinem, tak mi bude nosit úkoly." vysvětlil jsem mu. Minho s povzdechem zastavil u jeho domu.

,,Ji, představ si, že bych byl já na tvém místě a ty na mém. Jo? Já bych měl ty zlomeniny. Jak by ses ty zachoval?" zeptal se mě. 

,,Samozřejmě, že bych ti pomáhal. Co bych to byl za přítele, kdybych se na tebe vykašlal." vyhrkl jsem. To by byla přeci samozřejmost. Jasně, že bych mu pomohl. Minho se spokojeně pousmál.

,,A vadilo by ti, že se o mě musíš postarat?" pokračoval v otázkách. 

,,Ne. Rád bych ti pomáhal." zamumlal jsem. Minho se ke mně naklonil a políbil mě na rty. 

,,Tak vidíš. Taky ti budu rád pomáhat. Ale teď musíme honem k tvojí babičce, protože už nás určitě netrpělivě vyhlíží s obědem na sporáku." řekl. S červenými tvářemi jsem přikývl. 

Minho vystoupil z auta a přešel k mým dveřím. Já se mezitím odpoutal. Poposedl jsem si a opatrně vyndal nohy z auta. Minho mě objal kolem pasu, já jeho levou rukou kolem krku a společnými silami jsem se postavil na pravou nohu. Pustil jsem se Minhova krku a opřel se rukou o auto. 

,,Dobrý?" zeptal se Minho. Potřeboval se dostat na zadní sedačky, kde byly uloženy berle, což znamenalo, že mě musel pustit. Souhlasně jsem přikývl. Během chvilky mi Minho už podával berli. Druhou nesl v ruce. Radši mě podepřel, abych neupadl. 

,,Nikdy jsem nečekal, že budu někdy tak vděčný za židli." zamumlal jsem hotově, když jsem se svalil v kuchyni na židli. Opřel jsem svou berli o stůl, abych ji měl u sebe. 

,,Hlavně, že už jsi tady. S Minhem ti budeme pomáhat." řekla babička a pohladila mě po vlasech. Děkovně jsem se na ni usmál. 

,,Dojdu vám, kluci, nandat jídlo. Musíte mít pořádný hlad." řekla babča, než se vydala do kuchyně. 

,,Copak?" zeptal jsem se Minha, když jsem se na něj podíval. Smutně se díval na stůl. 

,,Nic. Jen...než jsem pro tebe jel, tak čičiny odněkud vytáhly tvé tričko a válely se na něm. Chybíš jim." řekl se smutným úsměvem. 

,,Tak je sem přines. Pokud jim nebude vadit, že jsi je donesl úplně do cizího prostředí." řekla babička, když k nám přišla s talíři. Minho překvapeně zamrkal.

,,Můžu?" zeptal se. S babčou jsme souhlasně přikývli. 

,,Přiveď sem naše děti. Taky mi chybí." zamumlal jsem. Minho mě se šťastným úsměvem políbil. 

,,Tak já pro ně skočím. Hned jsem zpátky." řekl a vydal se na chodbu. Babička přede mě položila talíř.

,,Vaše děti?" zeptala se zvědavě. Se zasmáním jsem přikývl.

,,Minho o nich mluví jako o svých dětech, tak...jsem si je takhle přivlastnil." odpověděl jsem.

Po pár minutách jsme zaslechli, jak se otevřely vchodové dveře.

,,To nic. Tady vám nikdo neublíží. Už vám Jisungie chyběl, ne? Tak on tady bydlí a čeká na vás. Jen vám tady někde položím záchůdek a můžete to tady prošmejdit. Hlavně tu nic nerozbijte. Jsme tu na návštěvě." Babička došla na chodbu, aby mohla kdyžtak Minhovi nějak pomoct. 

,,Kdyby se něco rozbilo, tak se to uklidí, že jo? Co by takovýhle tři kočičky mohly provést. Klidně je polož, aby si to tu prohlídly. Pojď si už ale sednout. Stydne ti jídlo." pobídla ho babča. Chvilku na to se vrátila s Minhem ke mně. Sedl si a společně jsme se pustili do jídla. 

,,Ahoj." pozdravil jsem Soonie, když se mi začala otírat o nohu. Pobaveně jsem se podíval k obýváku, když se odtamtud ozvala rána. Minho se už zvedal, aby zjistil, co se stalo. V tu chvíli se k nám dokutálelo klubíčko. Doongie se k němu rozběhla, sklouzla se po podlaze a zakousla se do něj.

,,Ty jedno zlobidlo. Kde jsi to našla?" zeptal se jí Minho, zatímco si ona stále hrála s klubíčkem. Babča do klubíčka šťouchla, aby se kousek odkutálelo. Doongie po něm hned zase skočila.

,,Jen ji nech. Na stole jsem měla ošatku s klubíčky. Ať si hrají." řekla s úsměvem.