Polib mě

13. kapitola

Minhův pohled

Zavřel jsem za sebou dveře a zhluboka se nadechl. Dnešek jsem těžce nedával. Vždycky jsem si říkal, že se zvládnu držet a že své soukromé záležitosti nebudu tahat do školy. Nepovedlo se mi to. A jak to nemám tahat do školy, když ten problém je i ve škole? Můžu ho nazvat problémem? 

Jisung... Kvůli němu jsem dneska startoval naprosto na každého bez sebemenšího důvodu. On to ale asi schytal nejvíc. Nejdřív ráno v autě a pak v kabinetě. Taky to teda schytali další žáci, ale...to jsem se zvládal aspoň trochu krotit. Co jsem ale mohl dělat? Já se chtěl chovat mile. Říkal jsem si to už od včerejška, že na Jisunga budu milý a nebudu si na něm nijak vylívat svou zlost. 

Už včera v kabinetu jsem si všiml, že je nervózní. Myslel jsem si, že chce mít třeba den volna, ale jen se mi to bál říct. Přešel jsem k oknu, abych ho mohl pozorovat, jak půjde na zastávku a bude tam čekat na autobus. Málem jsem ale vysklil okno, když jsem uviděl, jak jde za tou holkou ze třídy. Měl jsem nutkání mu napsat, že potřebuju pohlídat kočky. Ony samozřejmě nepotřebují hlídat, ale...chtěl jsem ho dostat od té holky. Už jsem i držel mobil. Musel jsem si připomenout, že Jisung je můj student a že o něm nemám vůbec takto smýšlet. 

Říkal jsem si to celý zbytek dne i následující ráno. Nenáviděl jsem se za to, že jsem sledoval jeho pokoj, kdy se rozsvítí jeho lampička. Už před nějakou dobou jsem zjistil, že jeho pokoj je naproti mé ložnici. Neodvažoval jsem se na něj ale nějak moc koukat. 

A ten dnešek... Já chtěl po tý holce skočit, jak mu poslala ten vzkaz. Nechtěl by ses dneska domluvit? Jisoo  Srdíčko tam náhodou nakreslit nechtěla? Uklidni se už! Jisung je tvůj student! Nemůžeš žárlit! Ani na něj myslet. To se mi ovšem moc nedaří. Myslím na něj furt. Těším se, až se spolu uvidíme. Nikoho jsem si k sobě takhle brzo nepustil. Něco mi ale říkalo, že na něj nedokážu přestat myslet. A...nemohl jsem si připustit, že by Jisung mohl být s tou holkou. Vždyť...všechen svůj volnej čas trávil se mnou. Doteď. 

Odtáhl jsem se ode dveří a sedl si na svou židli. Aspoň, že tohle byla poslední hodina a já mohl jet domů. Dneska ke mně má přijet Chan, tak si s ním konečně pokecám. Můj jediný kámoš, který nevěřil lžím mého ex.

,,Minho, děje se něco? Vypadáš naštvaně." zeptala se paní Park, když si sedla naproti mně. Záporně jsem zakroutil hlavou a zapnul si batoh.

,,Nic se nestalo. Jen jsem unavený a těším se domů." odpověděl jsem a lehce se na ni usmál. Paní Park chápavě přikývla a napila se ze svého hrnku.

,,Rozumím. Ani nevíš, jak moc ti závidím, že už jdeš domů. Já mám ještě jednu hodinu." postěžovala si. Zvedl jsem se a přehodil si bundu přes ruku.

,,To zvládneš. Poslední hodinu je už všem jedno, co se děje. Jen to odtrpí a jdou domů. Uvidíme se zítra." rozloučil jsem se a vyšel z našeho kabinetu. 

Po necelé půl hodině jsem byl konečně doma. Pomazlil jsem se svými kočičkami a svalil se na gauč. Musel jsem se hlavně uklidnit. Nechci na Chana hned startovat. 

Vždyť...mě bylo vlastně i Jisunga líto. Vážně ho mrzelo, že mi lhal. Kdyby jen věděl... Jsem naštvaný na něj nebo na tu holku? Na Jisunga se nedá jen tak zlobit... S povzdechem jsem si prohrábl vlasy.

Musím se jít převlíknout. A dojít si na záchod.

Odložil jsem svou knihu na stůl a rozešel se ke dveřím, když se domem rozezněl zvonek. Otevřel jsem dveře, čímž se mi naskytl pohled na Chana, mého kámoše a bývalého kolegu z minulé školy.