Polib mě

6. kapitola

,,Vyrážím! Uvidíme se odpoledne! Ahoj!" zavolal jsem a zabouchl za sebou dveře od domu. U snídaně jsem ještě babče slíbil, že dneska do jídelny na žádný oběd nepůjdu a rovnou pojedu domů. 

Rychlejší chůzí jsem dorazil na zastávku. Z kapsy jsem si vytáhl mobil, abych si zkontroloval, kolik je. Spokojeně jsem se usmál. Přišel jsem na zastávku o pět minut dřív. Dneska ten autobus stíhám naprosto s přehledem. 

Překvapeně jsem zamrkal, když na zastávce zastavilo Minhovo auto. Stáhnul okýnko stejně jako včera, zatímco zastavoval u krajnice.

,,Ahoj. Nechceš jet zase se mnou? Budeš ve škole rychlejc a bude to pohodlnější. Nebo si to aspoň myslím." nabídl mi Minho s úsměvem. 

,,Ahoj. Když já tě opravdu nechci otravovat." namítl jsem. Minho se jen natáhl a otevřel mi dveře od spolujezdce.

,,Neotravuješ mě. Dobře se mi s tebou povídá. Kdybych tě tu nechtěl, tak nezastavuju." Rychle jsem si sedl, protože se začal přibližovat autobus. Minho vyjel ze zastávky ještě ve chvíli, kdy jsem nebyl připoutaný. 

,,Zkus se, prosím, odnaučit tu větu, že mě nechceš otravovat. Když se nabízím, že ti s něčím pomůžu, tak to prostě přijmi. Domluveno?" zeptal se, když se na mě krátce podíval. Souhlasně jsem přikývl. Minho se spokojeně pousmál.

,,A jak je? Změnilo se něco od včerejška?" zeptal se. Pokrčil jsem rameny. U mě se nic nezměnilo. Teda...kromě toho, že jsem stále musel myslet nad tím, jak brečel v obýváku. Sledoval jsem ho snad půl hodiny v kuse. A pak ho každých deset minut kontroloval, jestli je v pohodě. 

,,Asi furt stejný. U tebe něco nového? Nestalo se něco?" zeptal jsem se a podíval se na něj. Minho se na mě zkoumavě zadíval.

,,Máš nějakej radar nebo je na mně poznat, že se se mnou něco děje?" S nejistým pousmáním jsem se podíval předním okýnkem ven.

,,Řekněme, že mám intuici." zamumlal jsem. Minho po mně nedůvěřivě pokukoval. 

,,No...nevím, jestli by tě to zajímalo. Nechci tě tím zatěžovat." řekl nakonec. 

,,Zajímalo. Nebudeš mě tím zatěžovat. Každý si potřebuje někdy promluvit o vážných věcech." Snažil jsem se to na něj moc nevyhrknout. To by si tuplem o mně myslel, že jsem pošuk. Minho souhlasně přikývl.

,,Je to skoro měsíc, co se se mnou rozešel můj přítel. Z ničeho nic mi řekl, ať se od něj koukám co nejdřív odstěhovat. Chtěl jsem si s ním promluvit a zkusit náš vztah zachránit, protože jsem nevěděl, co se děje. Nevěděl jsem, proč se najednou chce rozejít. Nehodlal o tom se mnou ale vůbec mluvit. Tak jsem se přestěhoval do domu vedle vás. Včera mi ale volal kámoš, že ten můj bývalý přítel si už za tu dobu stihl k sobě nastěhovat svýho novýho kluka. Myslel jsem, že jsem se přes ten rozchod už dostal, ale...asi to tak ještě úplně není. Ani nevím, jestli mě to jeho chování víc mrzí nebo štve. Do toho mi píše snad každý druhý den, že si mám vyzvednout svoje kočky, které jsem si u něj musel zatím nechat. Nejdřív potřebuju dovybalit svoje věci a nějaké věci do domu ještě koupit. Spousta nábytku tam chybí. Chtěl jsem si to tam i vymalovat, ale už na to úplně nemám čas, protože zase řeším věci do školy." vysvětlil mi. Chápavě jsem přikývl. Tak proto včera plakal. Už toho na něj bylo moc a ještě do toho se dozvěděl o tom, že ten jeho bývalý ho takhle vyměnil.

,,Všechno v pohodě? Vypadáš zaraženě. Neuznáváš homosexualitu?" zeptal se. Cítil jsem z něj, jak znervózněl. Zakroutil jsem záporně hlavou.

,,Vůbec ne. Nemám s tím problém. Kámoš má taky přítele. Jen...nechápu, jak někteří lidé můžou být takový svině." odpověděl jsem. Nechápavě jsem se otočil na Minha, když se rozesmál.

,,Promiň. Nikdy bych nečekal, že zrovna ty máš takový slovník." vysvětlil. Stydlivě jsem se podíval na podlahu. 

,,Ne! Nemyslel jsem to nijak zle. Jen že mě to překvapilo. Ale počkej. Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Před chvilkou jsem si na to vzpomněl, ale hned jsem to zas zapomněl. Už vím! Za měsíc se bude konat matematická olympiáda. Paní Park tě na ni chtěla rovnou zapsat, ale přesvědčil jsem ji, že se tě nejdřív zeptám, jestli na ni chceš jít. Chtěl jsem ti to říct takhle dopředu, aby si o tom popřemýšlel. Navrhnu to i zbytku třídy, ale... Z vaší třídy jsi ten nejlepší v matice. Proto tě paní Park chtěla zapsat rovnou. Zbytek třídy je...asi to bylo tím, že se na ten test nemohli naučit. Vím, že je blbý to takhle říct. Každý má vlohy k něčemu jinému. Kdyby mě někdo teď vyzkoušel z dějepisu, tak bych ti taky nic neřekl." řekl. Souhlasně jsem přikývl.

,,Nápodobně. Mojí noční můrou je teda tělocvik. Na to se rovnou připrav. Nejde mi absolutně nic." oznámil jsem mu. Minho se na mě překvapeně podíval.

,,Nic? Něco určitě jo. Co kotrmelec? Ten zvládneš, ne?" zeptal se. Záporně jsem zakroutil hlavou.

,,Nějakým způsobem se překulím, ale...že bych skončil na nohách nebo v nějaký poloze, tak to vůbec. Jsem kolikrát rád, že si nezlomím vaz. A aby ses nemusel dál ptát. Neumím chytit míč a radši se mu vyhýbám, protože se ho docela bojím. Při volejbale je větší pravděpodobnost, že si zlomím prsty. Při fotbalu se netrefím do míče. Neumím s žádnou raketou, pálkou ani s dalšími nářadími. A o atletice radši ani nemluvím. Při skákání neumím správně skočit. Švihadla jsou pro mě peklo. Na běh nejsem zvyklý, takže mám kolikrát problém uběhnout i jedno kolečko. A jak sis mohl všimnout, tak nejsem žádnej svalovec. Pro mě je tělocvik noční můrou. A zapomněl jsem dodat, že si nejsem schopný zapamatovat pravidla her." Minho mě celou dobu pobaveně sledoval.

,,Jsem ubohej, co?" zeptal jsem se ho. Záporně zamručel a zastavil u školy.

,,Nejsi. Jak jsem říkal. Každý je na něco jinýho. A co si zatím myslíš o tý olympiádě? Nemusíš mi hned říkat, že jdeš nebo ne. Sám si pamatuju, že jsem nesnášel chodit na olympiády, i když mě tam učitelé posílali." řekl. Se skousnutým rtem jsem si vzal ze země batoh.

,,No...asi mi to nevadí. Můžu ti to ale říct až na hodině?" zeptal jsem se.

,,Jasně. Proto jsem ti to řekl takhle dopředu." odpověděl a vystoupil z auta. Napodobil jsem ho a zabouchl dveře.

,,Děkuju za svezení. Uvidíme se na hodině. Ahoj." rozloučil jsem se s ním tišším hlasem a rozešel se ke studentskému vchodu.