Polib mě

29. kapitola

Minhův pohled

Protáhl jsem se a natáhl se na druhou stranu postele, kde spal Jisung. Nechápavě jsem se zamračil, když jsem ho nenahmatal. Otevřel jsem oči a otočil se k prázdnému místu. Nechápavě jsem se rozhlédl. Jeho batoh byl taky pryč. Natáhl jsem se pro papír, který ležel na Jisungově straně postele. Promnul jsem si rozespale oči a rozevřel papír.

Omlouvám se za ten včerejší večer. Vím, že jsem to zkazil. Mrzí mě, že jsem to takhle podělal. Doufám, že mi odpustíš a dáš mi druhou šanci. Musel jsem jít domů, protože bych se ti dneska nejspíš ani nedokázal podívat do očí. 
Jisung

S povzdechem jsem se svalil do postele. Jak si může myslet, že něco zkazil? No tak...nám to včera nevyšlo. Byl nervózní. Taky jsem cítil vinu, že jsem to tak uspěchal. 

Natáhl jsem se pro svůj mobil a napsal mu, že rozhodně nic nezkazil a že se na něj nezlobím. Také jsem se ho zeptal, jestli je v pořádku. Přeci jen jsem v něm byl až po kořen, takže...ho to nejspíš dneska bolelo. Vyhlédl jsem z okna a snažil se si Jisunga nějak všimnout. Bohužel jsem ho nezahlédl.

Vylezl jsem z postele a namířil si to do koupelny. Provedl jsem svou ranní hygienu a vyrazil do kuchyně. Zapnul jsem rychlovarnou konvici. Otevřel jsem dveře do obýváku, abych se přivítal s mými dětmi. Doongie se mi otřela o nohy a zase se vydala pryč. Došel jsem k jejich miskám. 

,,Tak proto na mě prdíte. Jisung vám už jídlo dal." řekl jsem si sám pro sebe a pohladil Soonie, která ležela na křesle. Protáhla se, ale jinak na mě nijak nereagovala.

,,To jste uražené kvůli tomu, že jste nemohly k nám do ložnice, co?" zeptal jsem se jich, když jsem došel k Dori. Ta se válela na gauči. Z opěradla si stáhla deku a ležela na ní. Zadní tlapkou zatlačila na mé rty a nespokojeně zamňoukala. Se zasmáním jsem se od ní odtáhl a podrbal ji na hlavičce.

,,No tak ne no. Žádné ranní mazlení nebude." zamumlal jsem a vrátil se do kuchyně, abych si udělal kafe. Z lednice jsem si vytáhl šunku a dal si pár plátků na talíř. S úšklebkem jsem se podíval na své kočky, které se mi okamžitě začaly otírat o nohy.

,,Teď vás zajímám, co? Najednou jsem pro vás dobrý." zamumlal jsem, zatímco jsem roztrhával jeden plátek šunky na tři díly. Postupně jsem každé kousek šunky. Z chlebovky jsem si vytáhl rohlík a vydal se do obýváku. V tichosti jsem si jedl svou snídani. Občas jsem se zadíval k Jisungovýmu oknu. Jednou se mi dokonce zdálo, že jsem ho zahlédl. Hned se ale zase skrčil. Zakroutil jsem nad tím hlavou. Třeba...se mi jen zdálo, že jsem ho tam zahlédl. Natáhl jsem se pro mobil. Ani mé zprávy si nepřečetl...

Odložil jsem prázdný talíř na stůl a došel si do koupelny umýt ruce. S čistýma rukama jsem se vrátil a vzal si do náruče Soonie. Sedl jsem si s ní na gauč a přitiskl k ní svůj obličej. S povzdechem jsem ji ale musel pustit, protože se začala různě kroutit a nechtěla se mazlit. Zase jsem se zadíval na Jisungovo okno. Kdyby tu byl, tak bych se mohl přitulit k němu. Přeci se nic hrozného nestalo. Nemusel kvůli tomu rozhodně odcházet. I když náš večer nevyšel úplně podle plánu, tak jsme si dnešek mohli pořádně užít. 

Překvapeně jsem se zadíval ke dveřím. Že by...se Jisung vrátil? Vyskočil jsem z gauče a rychlou chůzí došel ke dveřím. S očekáváním jsem otevřel dveře. Úsměv mi ale z tváře zmizel, když jsem za nimi uviděl Chana. 

,,Co tu děláš?" zeptal jsem se ho. Chan si mě nechápavě prohlížel.

,,Děje se něco? Nejdřív jsi nadšený a pak se najednou začneš tvářit, jak kdybych tě otravoval." zeptal se. Záporně jsem zakroutil hlavou a pustil ho dovnitř.