Polib mě

19. kapitola

Nervózně jsem si mnul ruce, zatímco jsem čekal na Minha. Dneska jsem měl psát tu olympiádu z matiky a začalo to na mě doléhat. Věděl jsem, že o nic nejde. Minho mi to několikrát zdůrazňoval. Ale...i tak jsem se toho bál. Neměl jsem ale vůbec důvod. S Minhem jsem se na ni dost dlouho připravoval, matika mi celkově šla a...nikdo se na mě nebude zlobit, pokud se mi to náhodou nepovede. 

,,Můžeme?" zeptal se Minho, když došel ke svému autu. Souhlasně jsem zamručel a sedl si na místo spolujezdce. 

,,Všechno v pořádku?" zeptal se Minho, zatímco se poutal. Beze slova jsem mu to odkýval a také se připoutal. Minho se rozjel směrem ke škole. Po pár minutách ale zastavil na krajnici a otočil se na mě s nadzvednutým obočím. S nejistým úsměvem jsem se k němu natáhl a krátce ho políbil. Minho tázavě nadzvedl obočí.

,,No...zastavil jsi, abych ti zaplatil za půlku cesty ke škole, ne?" zeptal jsem se. Minho si poposedl a chytil mě za ruku.

,,Kvůli tomu jsem nezastavil. Sedíš tu celý napnutý. To se vážně tak bojíš té olympiády?" zeptal se. Pokrčil jsem rameny.

,,Docela jo. Já...vím, že jsi říkal, že se nebudeš zlobit, kdyby se mi to nepovedlo. Já tě ale po tom všem nechci zklamat. Strávil jsi se mnou tolik svého volného času a já bych to pak akorát zahodil." vysvětlil jsem. Minho si mě s povzdechem přitáhl k sobě a procítěně mě políbil. 

,,Já se na tebe v žádném případě nebudu zlobit a ani nebudu zklamaný. Vím, co všechno jsi pro to udělal. Sám moc dobře vím, co dokáže udělat stres. Prostě...se zkus uklidnit. Ber to jako nějaký...test na zkoušku tvých znalostí. Starej se jen o sebe a vykašli se na ostatní. Všímej si jen svého papíru a nenech se ničím rozhodit. Jo?" S lehkým úsměvem jsem přikývl. Minho mě ještě krátce políbil, než se zase rozjel. 

,,Bohužel tam nebudu moct s tebou být, ale bude tam paní Park. Doufám ale, že za mnou přijdeš o své obědové pauze, abys mi všechno řekl." řekl Minho. 

,,Neboj. Přijdu hned, jak jen budu moct. A na odpoledne se nějak domluvíme?" zeptal jsem se. Přeci jen jsem se už nemusel učit na matiku. Minho se na mě nechápavě podíval.

,,To je snad samozřejmost, ne?" zeptal se. Stydlivě jsem se zadíval na své boty. S tímto mužem chodím už přes týden. Felixovi jsem o nás vlastně ještě ani neřekl. Mohl bych mu to dneska říct. 

,,Jestli bys ale chtěl mít ode mě na nějakou dobu pokoj, tak mi to řekni. Nechci tě otravovat." zamumlal jsem. Minho se zasmáním zakroutil záporně hlavou.

,,Proč bych chtěl mít od tebe pokoj? Já s tebou ty odpoledne chci trávit. Soonie, Doongie a Dori tě mají taky rády. Napadlo mě, jestli bys někdy se mnou nechtěl jet na nějakej výlet. Samozřejmě o víkendu. Je to jen takový návrh, tak si ho promysli a pak mi dej vědět, abych stihl něco vymys-"

,,Jasně, že chci! Stačí jen říct a já si udělám kdykoli čas." vyhrkl jsem nadšeně. Minho mi to s úsměvem odkýval. 

,,Tak...co tenhle víkend? Mohli bychom jet třeba k řece Han a trochu se tam projít. Ještě není taková zima."

,,Ale on je teprve čtvrtek." zamumlal jsem. Minho mě krátce pohladil po stehně a zase svou ruku přesunul na volant.

,,Neboj se. Jsou to jen dva dny do soboty." snažil se mě utěšit. Souhlasně jsem zamručel. Musím to do té doby nějak vydržet.

Sedl jsem si do své lavice a vydechl vzduch z plic. Konečně to mám za sebou. Jako...čekal jsem to horší, ale i tak to byla docela makačka. Počítat takhle dlouho v kuse nebyla žádná sranda. 

,,Na tu olympiádu se tě ani nemusím ptát. Určitě jsi dopadl skvěle. Mě spíš zajímá, co ty a Minho." řekl tiše Felix, když se na mě otočil. Nevěřícně jsme se na něj podíval. To snad nemyslí vážně...

,,To jako fakt?" zeptal jsem se a poupravil si brýle. 

,,Jo. Nezdržuj a povídej." vyhrkl ve snaze mě popohnat. Protočil jsem nad ním očima. Asi jsem mu už dlouho neposkytoval žádnou odpověď. Pokrčil jsem rameny.

,,Dobrý." zamumlal jsem. Felix záporně zakroutil hlavou.

,,Tak hele. Nechával jsem ti dostatek času na to, aby ses náhodou se vším stihl srovnat. Takže mi teď koukej všechno vyklopit." řekl vážně. Olízl jsem si rty a víc se k němu přisunul. 

,,Prostě jsem u něj byl jednou na tom počítání matiky a...najednou jsme se začali líbat a...ne! Já o tom prostě nemůžu mluvit." zamumlal jsem a schoval si obličej do dlaní, aby Felix neviděl, jak jsem se usmíval. 

,,Počkej! Ty ses s ním vyspal?!" zeptal se nevěřícně Felix, když se ke mně ještě víc přisunul. Schválně jsem si stále schovával obličej, aby si myslel, že se stydím.

,,Kecáš!" vyhrkl nadšeně. 

,,Přesně tak." řekl jsem, když jsem se na něj podíval. Felix se ze začátku stále tvářil nadšeně. Nejspíš chtěl ze mě vytáhnout všechny podrobnosti. Jakmile mu ale došla má slova, zmizel mu z tváře úsměv a vystřídal ho nechápavý výraz.

,,Cože?" zeptal se. Rozesmál jsem se a opřel se o něj. Nečekal jsem, že mi na to vážně skočí.

,,To není vůbec vtipný." namítl Felix naštvaně. 

,,Promiň, ale kdyby ses viděl, tak se směješ taky." řekl jsem, zatímco jsem se z něj zvedal. 

,,A jak to teda mezi vámi je?" zeptal se Felix. Odkašlal jsem si a zase se k němu přisunul. 

,,Jsme spolu. Ale nikomu to neříkej. Jsi jediný, kdo o nás zatím ví." zašeptal jsem. Felix se na mě s úšklebkem otočil.

,,A bylo už něco?" zeptal se. Záporně jsem zakroutil hlavou. Felix protočil očima a opřel se o opěradlo židle.

,,Čekal jsem nějaký drbíky, když ti trvalo tak dlouho mi to říct." Pokrčil jsem nad tím rameny.

,,Já jsem spokojený, že na mě nijak nespěchá. Ještě se před ním trochu stydím." vysvětlil jsem mu. Felix chápavě přikývl.

,,Hlavní je, že ty jsi šťastný a konečně žiješ normální život." řekl s úsměvem. S otázkou v očích jsem se na něj podíval. 

,,No co. Být furt zalezlý v knížkách musela být pěkná nuda. Takhle konečně začínáš žít. Počkej, až objevíš všechna tajemství vztahu. Uvidíš, že budeš Minha do té postele tahat kdykoli jen budete mít čas." řekl s úchylným úsměvem. S červenými tvářemi jsem ho bouchl do ramene.

,,Nech toho. My nikam nespěcháme. Navíc já nejsem takovej úchyl jako ty." namítl jsem. Felix se se smíchem držel za rameno, do kterého jsem ho praštil.

,,Ale Minho třeba je." zamumlal. Protočil jsem nad ním očima a začal si připravovat věci na hodinu.