Proč se to děje?

22.

V nemocnici byl Adam během chvilky. Dá se říct, že na recepci doběhl. Za pultem seděla stejná sestra, co ho za Aničkou poprvé nepustila. "Dobrý den. Pustíte mě za Anou N..." Adam svou větu nestihl doříct protože sestra ho přerušila. Moc dobře věděla za kým jde. Pamatovala si ho. "Ano, pustím. Pojďte za mnou." Adam jen překvapeně zamrkal ale hned se rozešel za sestrou. Adam by se určitě bez doprovodu sestry v labyrintu nemocničních chodeb ztratil. Zastavili se před dveřmi oddělení JIP. "Prosím chvíli tu počkejte." požádala sestra Adama a zmizela za obrovskými dveřmi.

Po chvíli se dveře otevřely. Nejprve z nich vyšla sestra a za ní Alice. "Nevěděl jsem, že tu jste." řekl omluvně Adam. "Sid vás chce moc vidět." "Ale kvůli mě nemusíte odcházet." Do jejich rozhovoru se vložila sestra: "Za slečnou Novotnou může v jednu chvíli maximálně jeden člověk." Alice ji na to přikývla. "Aha." odpověděl Adam. "Tak pojďte." pobídla ho sestra směrem do dveří. Adam vstoupil. Musel si obléct sterilní plášť rukavice a vzít si roušku. Bylo mu to jedno, protože to znamenalo, že jedině tak konečně uvidí svoji Aničku.

"Prosím." pobídla ho opět sestra aby popošel do další místnosti. Když vešel, přímo proti němu se nacházelo sklo oddělující ho od pokoje s Aničkou. Přešel k němu. Anička ležela na nemocniční posteli a koukala se na druhou stranu, než se nacházel on. Sestra ho obešla a vstoupila do pokoje Aničky. Ta se na ní otočila. Když Adam uviděl její obličej měl opět slzy na krajíčku. Byla mrtvolně bledá s šedými kruhy pod očima. I její vlasy vypadaly jakoby se ze zářivě zlaté proměnily na bílé. Adam doufal, že to je jen odraz sterilní čistoty. Anna chvilku se sestrou mluvila. Pak se podívala na sklo Adamovým směrem. Když na něho konečně zaostřila své oči zahřálo jí ho tu vidět u srdce. Musela se na něho usmát. Úsměv to nebyl kdoví jak zářivý, ale byl to úsměv. Sestra vyšla z pokoje. "Tak běžte." popohnala Adama dovnitř. "Pak pro vás někdo přijde." řekla mu ještě stručně a odešla.

Adam velice opatrně vstoupil do pokoje. Měl pocit, že i jen maličko prudkým pohybem by mohl Aničce ublížit. "Ahoj lásko." pozdravil ji konečně. Anička se usmála ještě o něco víc než před chvílí: "Ahoj." Její hlas byl velice slabý a ochraptělý, ale nebylo se čemu divit. Adam pomalu přešel k židli vedle její postele a posadil se na ní. "Jak ti je?" zeptal se a pohladil jí rukou po čele a vlasech. Trochu mu vadilo, že má rukavice, ale musel být vděčný, že je vůbec u ní. "Už mi bylo líp." Anička se na něho nepřestala usmívat. Bylo ale vidět, že je dost unavená. "Tak spi, ať jsi zase co nejdřív v pořádku." Tahle věta se Aničce zamlouvala. Pomalu zavřela oči a usnula. Adam ji chytl za ruku a díval se na ní. Čím déle tu seděl, tím více si byl jistý, že ji nemůže nikdy v životě opustit.

Po nějaké době přišla sestra. "Už potřebujeme abyste šel." Adam ještě pohladil Aničku po vlasech a dal se k odchodu.