Proč se to děje?

30.

Anna spala opravdu tvrdě. Dokonce tak tvrdě, že jí nevzbudil ani její vlastní budík. Ten ale vzbudil Tes. Ta vstávala obvykle o půl hodiny déle než Anča, ale otravný zvuk budíku z vedlejšího pokoje jí vytáhl z postele. Naštvaně napochodovala do pokoje Anny. "Ančo, ty ten zatracenej budík neslyšíš nebo co?" vyjela na ní Tes. Anna na odpověď jen něco zamumlala do polštářů. "Vstávej. Tvůj budík si tě žádá!" tuhle větu už Tes křičela. To Annu probralo velice rychle. Posadila se na posteli a vypla budík. "Promiň. Spala jsem nějak tvrdě." omlouvala se Anča. "No, dobrý. Jsem ráda, že jsi se vyspala." Sid se na Tes ještě jednou omluvně usmála a začala se hrabat z postele.

Po snídani se vydaly společně do zoo. Když se převlékly do pracovního, Tes zamířila jako obvykle za Tauchenem. Ten jí měl stále na starost. Sid se vydala do pavilonu plazů. Spoustu věcí včera stihl obstarat pan Hruška ale i přes to v pavilonu bylo spoustu práce na kterou byla Anna sama. Nebyl nikdo volný, kdo by jí mohl pomoc. Anna se tedy dala do práce. Aby jí trochu práce utíkala začala si prozpěvovat různé písničky které bude večer zpívat v baru. Většina z nich měla smutný podtón.

"... Slzy tvý mámy šedivý stékají na polštář.
Kdo tě zná, vůbec se nedivý, že stárne její tvář.
Nečekej úsměv od ženy, které jsi všechno vzal.
Vrať jí ty touhy zborcený,
ať pro léta ztracený,
nemusí plakat dál."

Když Anička dospívala tuhle písničku stekla jí po tváři samovolně jedna slza. Rychle slzu otřela do hřbetu ruky. Nevěděla z jakého důvodu, ale cítila se velice smutná. 

Někdo zaťukal na futra dveří vedoucích do zázemí. Anna si byla jistá, že to je pan Hruška a jde jí pomoct. Proto se ani neotočila a rovnou pozdravila a položila otázku: "Dobrý den. Jdete mi pomoct?" "Samozřejmě, že ti jdu pomoc, ale nevím od kdy si vykáme." Hlas Aničku zarazil. Byl Adamův. Prudce se k němu otočila: "Ale vždyť ty máš být v nemocnici..." Adam se dal do vysvětlování: "Ta ataka měla zázračně krátký průběh a tak jsem dneska ráno podepsal reverz. A hlavně se ti chci už od včera moc omluvit." se slovem omluvit vytáhl zpoza zad nádhernou kytici lučních květin. "Vím, že jsem si tě měl nejdřív vyslechnout. Byl jsem ale úplně mimo." Anička mu nechtěla odpustit hned. Přeci jen už jí neprávem obvinil tolikrát, že se to nedalo dál přecházet.

"To, že jsi byl mimo není ale omluva. Já chápu, že máš problém věřit lidem. Ale tohle tvoje osočování hodně bolí." Sid samu sebe překvapila jak moc klidně zněla. Klidně se však rozhodně necítila. Adam se nedal: "Tak trochu jsi zapomněla, že jsi mi hodně dlouho lhala." "Ano, lhala, ale myslela jsem, že důvody jsi pochopil. A lhala jsem ti stejně jako všem ostatním." nevěděla, co jiného mu říct. 

"Tady nejde o nějaké důvody. Tady jde o ten fakt." po těchto větách se Adam zhluboka nadechl: "Nechci se s tebou takhle hádat. Snažím se ti věřit ze všech sil, protože tě miluju. Občas mě ale instinkt nevěřit nikomu přemůže." Anna ho chápala a viděla na něm, že všechno myslí vážně a mrzí ho tahle rozepře. "Já se taky nechci takhle hádat. Všechno mě to šíleně mrzí." odpověděla mu. Sestoupila z balkónku u terárií a přešla k Adamovi aby se skryla v jeho náručí. Od doby co ji propustili z nemocnice se cítila opravdu v bezpečí jedině v objetí Adama.