Proč se to děje?

7.

Ráno Adama vzbudily kroky vedoucí do zázemí. Když se trochu probral a protřel si oči, ve dveřích uviděl usmívajícího se dědu: "Teda, vás tady ale je." "Dělali jsme dlouho do noci." jal se vysvětlovat šeptem Adam.  "Kdyby tu nebyla i Alena ani bych se neptal co..." pan Hruška taky šeptal a do toho se smál. "Ale no tak dědo." Adamovi se tyhle vtipy zrovna od jeho dědy moc nezamlouvali. "A co jste teda vyváděli?" zajímal se pan Hruška. V tom se ozvala rozespale Anča: "Zkoumali sme kamerový záznamy a hledali zloděje." "A našli jste něco?" zeptal se pohotově Adamův děda. "Bohužel nic moc." posteskla si Anča. 

"Kdyby jsi neusnula, tak bys to třeba našla se mnou." škádlil jí Adam. "Ty jsi něco našel?" zeptala se Anča a téměř vyskočila ze spacáku. Ten jí však zůstal obmotaný kolem kotníků, tak sebou pleskla zpátky na zem. "Bože můj. Ty jsi tele." povzdychl si pobaveně Adam. V tom se ozvala Alena: "To nemůžete alespoň jednou nedělat bordel?" V hlase měla znát, že její spánek nebyl úplně kvalitní. Anna se konečně vyhrabala ze spacáku a vrhla se k Adamovi dát mu dobré ráno. "Tak nám ten tvůj objev ukaž." popohnal Adama děda. Adam jim ukázal přesně to, co on viděl včera, teda přesněji dnes v noci. "Tak toho si nespleteme." prohlásila Alena, když uviděla podobu zloděje. "Prosím vyřízni z toho portrét, a pošli mi ho. Já to dám dál" poprosila ještě Alena Adama. Poté se už zvedla a prohlásila: "No nic. Musíme makat, tak se tu zatím opatrujte." A s tím zmizela stejně rychle jako se včera objevila. 

"Já už taky musím jít. Tak ahoj." řekl pan Hruška a také odešel. Anča si s neskrývaným zájmem prohlížela obličej zloděje. "Slib mi, že se do toho nebudeš zase míchat." naléhal na ní Adam, když uviděl Annu zahleděnou do monitoru. "A co když bude chtít okrást dalšího člověka a já ho uvidím? To to mám prostě nechat jen tak?" Tahle myšlenka se jí dvakrát nezamlouvala. "To určitě ne. Pokud nebudu poblíž, tak mi zavoláš a já to vyřeším." Adam v tom měl jasno. Anču se už do ničeho zamotat prostě nenechá. "Ale..." Anna chtěla ještě něco namítnout, ale když se podívala Adamovi do očí zastavila jí prosebnost, která se v nich zrcadlila. "Dobře. Kdyby náhodou něco, zavolám nejprv tebe." "Pochop, že mám o tebe strach a nechci aby se ti něco stalo." to jakým způsobem to řekl Aničku dojalo. "A já nechci aby se něco stalo tobě lásko." Adam už na nic nečekal a Sid políbil. Když měl jeden druhého v náručí okolní svět přestal existovat.