Proč se to děje?

27.

Nadešel den prvního Adamova stání u soudu. Adam i Sid měli v práci volno. Aničce nadcházející soud naháněl hrůzu. Proto byla už od tří hodin ráno vzhůru a jen se na posteli převalovala. Adam se taky necítil zrovna nejlíp a proto nespal skoro vůbec. Jen asi kolem čtvrté hodiny ranní na půl hodiny zavřel oči. Vstávali o půl sedmé aby se stihli připravit a na osmou hodinu dorazit k soudu.

K soudu dorazili s dvaceti minutovým náskokem. Bez problému prošli bezpečnostní kontrolou justiční stráží a pak se vydali před soudní síň v prvním patře, kde bude stání probíhat. Eduard s panem Veselým tam už byli. Všichni se pozdravili. Adam šel pak s panem Veselým do soudní síně, na místo vyhrazené obžalovaným. Státní zástupce již seděl na svém místě. Anna jakožto svědek do síně ještě nemohla, a tak přecházela před dveřmi jako lev v kleci. Otec se ji snažil uklidnit: "Klid Sid. Bude to vpohodě. Pan Vesellý je dobrý. Však ho znáš." "Já vím, ale jsem prostě nervózní." Anička se nemohla zbavit špatného pocitu, který ji tížil už od jejího probuzení. Eduard se podíval na hodinky na svém levém zápěstí. "Už si tam jdu taky sednout. Bude to dobrý, uvidíš." s těmito slovy zaplul do soudní síně a sedl si na místo určené široké veřejnosti.

Po chvilce se objevila Alena. Ta byla druhým svědkem, protože Adama odtrhávala od zloděje. Ten se taky po chvíli dostavil. Byl však v doprovodu dvou policistů, a to z důvodu, že byl již odsouzen za krádeže hodnoty nemalé výše a za těžké ublížení na zdraví.

Soud měl každou chvíli začít. Po chodbě se najednou začalo rozléhat klapání podpatků. Zvuk šel ze schodiště. Když Anča uviděla dotyčnou osobu neskrývala rozpaky: "Co tu sakra děláš?!" Byla to její babička. Ta pohrdavě odpověděla: "Jdu se podívat jak ten tvůj pan dokonalej poputuje do kriminálu." "To snad nemyslíš vážně!" rozkřikla se Anča. Sidonie ji však už nevěnovala pozornost a vydala se do soudní síně. Poté soud už začal.

"To byla ta tvoje babička?" odtušila Alena směrem k Aničce. "Jo. Byla." odpověděla se slzami v očích Anča. Ještě si dala velice záležet na vyslovení slova "byla", protože to tak opravdu cítila. Nechápala proč jí její babička štěstí s Adamem nepřeje, a proč, když se s tím tedy nemůže smířit, tak jim alespoň nedá pokoj a nevšímá si jich. Člověk, který udělá takové věci, aby ji rozeštval s někým, s kým je šťastná, si nezaslouží být dál se Sid v nějakém vztahu. V tom měla Anička jasno.

Po asi hodině a půl čekání jako prvního svědka do soudní síně zavolali toho zloděje. Anička pořád přecházela tam a zpět. Byla silně nervózní. Stejně tak Alena. Proto celou dobu čekání ani nepromluvili.

Uběhla další hodina a přišla řada na Aničku. Když se postavila před svědecký pult, soudce ji poučil o trestech za zapírání a lhaní a taky o jejích právech, včetně práva nevypovídat pokud by to mělo osobě jí blízké nějak uškodit. Poté jí začal už klást soudce základní otázky typu: v jakém je vztahu s obžalovaným a tak dále.

Poté se slova ujmul pan Veselý: "Slečno Novotná, co si myslíte, že by se stalo, kdyby můj mandant nezasáhl a nezpacifikoval útočníka." Sid se při téhle otázce vrátily vzpomínky. To se jí dosud nestalo. Musela zadržet slzy. "Myslím, že by mohl znovu zaútočit..." dál větu nedořekla, protože propukla v pláč. To bylo přesně co Adam nechtěl a čekal že to v tomto případě přijde. Anička se omluvila a poprosila, zda by bylo možné její výslech přerušit. Soud jí vyhověl a nechal ji pod dohledem justiční stráže odvést na chodbu aby se uklidnila. Adam chtěl za ní, ale nemohl. Byl uprostřed líčení.

Aničku vystřídala Alena. I té se soudce ptal na její vztah k Adamovi a podobné věci. Poté se jí ptal nejen pan Veselý, ale i státní zástupce. Alena odpovídala nejpravdivěji jak mohla, zároveň si ale dávala pozor aby neřekla nic, co by mohlo Adamovi ublížit.

Po výslechu Aleny se soudce potřeboval Adama doptat na pár otázek. "Prosím postavte se pane obžalovaný." Adam se postavil, bylo na něm však už hodně zřetelně vidět, že není v pořádku. Potil se a začínal hodně těžce dýchat. Soudce to považoval za projev nervozity: "Opravdu jste donesl napadenému deky, těmi ho podložil a zkontroloval základní životní funkce?" "A-ano." vysoukal ze sebe Adam. Soudce teprve teď začal věnovat pořádnou pozornost Adamovým fyziologickým projevům. "Jste v pořádku pane Hruško?" zeptal se soudce. Adam chtěl odpovědět, že ano, ale jeho tělo ho zradilo. Sesunul se k zemi. "Adame!" zařvala Alena bez ohledu kde se zrovna nachází a vydala se k němu. Anička to slyšela i přes dveře, ale justiční stráž jí nedovolila vejít do soudní síně.

Po chvíli se otevřeli dveře vedoucí do síně. První vyšel zloděj s policejním doprovodem a zamířili pryč. Poté vyšla veřejnost. To bylo asi pět lidí. Ty následovala Sidonie. Směrem ke své vnučce pronesla hodně kousavou a posměšnou poznámku: "Moc hezké divadlo. Už se těším na pokračování." a dala se na odchod. Anička nic nechápala. Potom vyšel ven i Eduard s doktorem Veselým. Sid se na ně vrhla: "Co se stalo?!" "Adam se skácel k zemi. Nejprve hrozně divně dýchal..." Sid nenechala tátu ani domluvit. "Malárie." "Co?" nechápal její otec. "Má malárii. Ta se jednou za čas vrátí." vysvětlovala Sid spěšně. Pak se znovu vydala směrem do soudní síně. Tentokrát ji už nikdo nebránil.

Adam ležel na místě, kde se skácel. Strašně těžce dýchal a byl celý propocený. Nad ním se skláněla Alena a jeden z přísedících soudců. Když Alena Sid zaregistrovala, udělala ji místo aby mohla k Adamovi. Anča se na Alenu podívala. Ta se jí očima ptala, jestli to je to, co si myslí. Ta přikývla. Nehodlali to tam rozebírat, protože nevěděli, jestli by tahle skutečnost nemohla Adamovi také ublížit.

(Doufám, že nevadí, že je dnešní kapitola nezvykle delší. Zároveň budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu. Zítra se můžete těšit na další díl.)