Proč se to děje?

37.

Další den se Anna vzbudila v posteli sama. Návštěvu babičky i zbytek dne měla jako v mlze a cítila se jakoby měla kocovinu. Nevzpomínala si však, že by něco pila. Chtěla si udělat kávu která by ji postavila na nohy, nebyla ale schopná ani vstát, jak jí bylo zle. Proto se natáhla pro telefon ležící na skříňce vedle postele. Hned vedle telefonu se nacházel hrnek vlažného čaje který jí tam musel připravit Adam. Anička si pomyslela že ji nikdy nepřestane překvapovat. Napila se čaje. Podle vůně i chuti to byl čaj meduňkový pro uklidnění. Poté vzala telefon a vytočila Adamovo číslo. Na druhé straně postele se začalo ozývat vyzvánění Adamova telefonu. "To snad není možný." povzdechla si pro sebe. Vzápětí vytočila druhé číslo. Volala Adélce aby se omluvila z práce. Cítila, že by možná ani do zoo nedošla. Když vyřídila potřebné znovu se napila teď už skoro studeného čaje, zachumlala se zpátky do peřiny a usnula.

Mezitím byl Adam na cestě do kanceláří firmy Novotných. Jako prvního potkal Eduarda. "Dobrý den Adame. Jdete zamnou?" zeptal se ho udiveně Eduard. "Dobrý den. Ne. Jdu za Aničky babičkou." Eduarda Adamova odpověď absolutně zaskočila. Adam pokračoval dál ke kanceláři Sidonie. Zdvořile na dveře zaklepal, ale nečekal na vyzvání. Když vstoupil, naskytl se mu pohled na žalostně vypadající Sidonii. Nebyla ta to stále upravená dáma kterou vždy při jejich vyhrocených setkáních byla. Teď to byla nešťastná žena, která by vyměnila vše, za to aby s ní její vnučka opět normálně promluvila.

"Dobrý den." pozdravil Adam. Jeho plán být příkrý a okamžitě na Sidonii vybalit vše co měl na srdci vzal rychle za své. Nemohl se takhle chovat k tolik nešťastně vyhlížejícímu člověku. "Dobrý den Adame. Vás bych tu opravdu nečekala." Sidonie byla zaskočená Adamem stejně jako předtím Eduard. Adam se přiměl promluvit: "Původně jsem vám přišel říct ať už Aničku necháte na pokoji. Ten včerejšek s ní pěkně zamával. Když ale tak na vás koukám, myslím, že to s vám zamávalo úplně stejně. Proto se chci zeptat, proč jste za ní včera šla?" "Šla jsem se jí konečně omluvit. Po té naší promluvě tady v kanceláři jsem cítila, že to, co jsem dělala bylo špatné. Neměla jsem se mezi vás motat. Dlouho mi ale trvalo než jsem se k té omluvě odhodlala." Sidonie zněla opravdu zlomeně. "To vám trvalo opravdu dlouho si to uvědomit." neodpustil si poznámku Adam. "Chci se také upřímně omluvit Vám Adame. Nechtěla jsem aby to zašlo až tak daleko, kam to dohnal Polák..." Adam nečekal dlouho než odpověděl: "Já vám odpouštím." S těmi slovy se Adam na Sidonii pousmál. I ona se na něho trochu pousmála a pak se zeptala: "Myslíte, že by mi mohla i Sid někdy odpustit?" Adam nezaváhal: "Vím, že si nepřeje nic jiného. Jen jí k tomu musíte dát příležitost." Poté se Adam rozloučil a odešel. Naděje na usmíření, kterou Sidonii naplnil ji vnukla nápad, jak usmíření provést.

Když Adam dorazil do bytu a uviděl spící Aničku neubránil se úsměvu. Vypadala tak sladce. Přešel k ní a políbil ji na čelo. Anička se pod jeho dotekem jemně zavrtěla ale spala dál. "Všechno bude zase dobré." řekl a šel se postarat o své domácí beznohé svěřence.