Proč se to děje?

28.

Vzhledem k tomu, kde se Adam zhroutil, byli k němu přivolání záchranáři. Ti musely Adama prohlédnout i když to sám odmítal. Teda snažil se odmítat. Jeho nemoc mu nedovolovala víc než zavrtět hlavou na nesouhlas. Když ho naložili na lehátko a vydali se na cestu do nemocnice, Sid se vydala s nimi. Pustili ji i s ním do sanitky. Když se auto rozjelo, Sid sdělila doktorovi, že se jedná o malárii. Také řekla že je to ten neléčitelný typ. Doktor tím všechno pochopil. 

V nemocnici Adama ještě jednou prohlédli, odebrali mu krev kvůli testům a přidělili mu pokoj. Byl na něm prozatím sám. Po proběhnutí všech kontrol k němu pustili Aničku. Adam vypadal, jako při každé atace u které Anička byla, úplně hrozně. Měl opět vysokou horečku a začínal halucinovat: "Ty hajzle. Hajzle!" Adamovi halucinace ho nutili prožívat jeho nejhorší chvíle života znovu a znovu. Aničce bylo líto, že musel takhle moc trpět, bohužel mu neměla jak pomoct. Vypadalo to, že opět prožívá jeden z teroristických útoků, kterých byl svědkem v Afganistánu. Že tomu tak není, došlo Anče ve chvíli, kdy začal křičet její jméno. 

Prožíval znovu tu chvíli v zoo, kdy jí zloděj bodl. Tohle pochopení ji vehnalo slzy do očí. Nebyli to jen slzy bolesti z toho, že i ona si díky tomu znovu vzpomněla na ty strašné chvíle. Ty slzy byly i pochopení, že tahle chvíle byla jedna z nejhorších v Adamově životě. To jí velice bolelo i za něho.

Aby se ho pokusila alespoň trochu uklidnit, přisunula si židli blíž k jeho posteli. Poté jednou rukou chytla jeho zmítající se ruku a druhou položila na tvář. Mluvila na něho. Mluvila a mluvila. Vyprávěla různé věci na které si zrovna vzpomněla. Adam se vzápětí začal pomalu uklidňovat. Jakoby její hlas dokázal léčit. Vypadalo to, jakoby Sid dokázala všechny noční můry odehnat od Adama pryč. Po tváři ji stále stékali slzy. Své čelo opřela o kraj postele zatímco Adama stále držela za ruku. V téhle pozici zůstala tak dlouho, až usnula.

Probudilo ji vrznutí dveří. Když se otočila za zvukem a trochu se rozkoukala z rozespání, spatřila ve dveřích pana Hrušku s Alenou. Pozdravila je: "Dobrý den." Pan Hruška se pousmál a také pozdravil: "Spíš dobrý večer." Anička si teprve teď všimla, že se venku setmělo. "Jak mu je?" zeptala se pro změnu Alena. "Zase halucinoval, ale jenom chvilku. Já tu nemoc u něho viděla jen párkrát, tak to nedokážu moc posoudit." 

Pana Hrušku zajímalo, jestli Sid řekla lékařům, že se jedná o malárii. "Musela jsem." dostala ze sebe jednoduchou odpověď Anička. V tom se Adam začal na posteli hýbat. Otevřel oči. Rozsvícené světlo ho donutilo je na chvíli zase zavřít, než mu přivyknul. "Tak to vypadá na lehčí průběh." konstatoval pan Hruška s úsměvem. Adam byl značně dezorientovaný: "Kde jsem?" "V nemocnici." chopila se Anna vysvětlování. "Ale já ti říkal, že  nikdy do nemocnice nechci. Nemůžu. Musím to zvládnout doma!" poslední větu už skoro křičel. Sid se tohle dotklo. Moc dobře věděla co si přeje, ale s tímhle nemohla nic dělat. Stáhla ruku, kterou ho do teď držela za tu jeho a dala se na odchod. Nešla nikam daleko, zůstala na chodbě za dveřmi pokoje. Chtěla být Adamovi stále nablízku. To že ji ale okamžitě osočil, jí bolelo. 

Adamův děda se do Adama hned pustil: "Proč se musíš pořád chovat jako pitomec?" Adam se bránil: "Ví, že do nemocnice nemůžu a nechci, a přesto jsem tady." "Hrušáku, ty seš fakt nemožnej." pronesla Alena a dala se na odchod za Aničkou. S Adamem v pokoji zůstal jen pan Hruška. "Nemohl bys si alespoň jednou člověka vyslechnout než ho začneš obviňovat?" Adam to nechápal a tak na dědu vrhl nechápavý pohled. "Anička za nic nemůže. Naopak kdyby bylo možné tě sem nepřevážet zařídila by to. Moc dobře ví co si přeješ. Ale pokud si to pamatuješ, zkolaboval jsi u soudu při líčení, a tak museli volat záchranku." Adam se na dědu díval neutrálně. Pak ale řekl: "Choval jsem se zase jako idiot, že?" "To teda." potvrdil pan Hruška. "Musím se jí omluvit." Adam už už chtěl vstávat, v tom do pokoje přišla sestra. Jakmile uviděla Adama, že chce vstát zarazila ho: "Opovažte se vstát, jinak si to s vámi vyřídím." Bylo to sice plané vyhrožování, ale Adam i tak poslechl. Pak sestra požádala pana Hrušku aby odešel protože návštěvy byly u konce. Adam se s dědou rozloučil a poprosil ho aby se alespoň prozatím za něho Aničce omluvil. Ten souhlasil. Pak už zůstal Adam v pokoji jen se sestrou.