Proč se to děje?

36.

Postupem času se ukázalo, že Albert se postaral nejen o Adamův vyhazov ze zoo, ale i o to, aby ho v celém Dvoře a nejbližším okolí nikdo nezaměstnal. Adam z celé situace začínal být zoufalý. Docela často se u něho objevovali chmurné nálady. Ty se snažil před Aničkou skrývat aby jí nepřidělával další starosti. Když ho přepadla podobná nálada, vydal se do parku zaběhat si. Občas mu s jeho náladami dokázal pomoct i jeho kamarád psycholog, ke kterému docházel z nařízení soudu. Ani jedna pomoc však bohužel většinou neměla dlouhého trvání. 

Anička byla opět sama v Adamově bytě a čekala až se vrátí. Mezitím připravovala večeři a v mezi čase trochu poklidila. Z ničeho nic se ozvalo zaklepání na dveře. Anna se podle zaklepání naučila rozeznávat Adamovy návštěvy. Ostatně moc jich nebylo. Většinou to byl pan Hruška a nebo  Alena. Ta většinou ani neklepala. Tohle zaklepání však patřilo někomu jinému. Anna šla nejistě otevřít. Když uviděla osobu stojící za dveřmi polil jí horký pot. "Dobrý den." slušně pozdravila. "Ahoj Sid." odpověděla její babička. Annča se dál držela slibu, který sobě i babičce dala. Dělala že ji nezná. "Co potřebujete?" "Sid, já..." bylo vidět že Sidonie je absolutně vyvedená z míry chováním své vnučky. "Co potřebujete?" zeptala se Sid znovu. "Tohle si zasloužím." řekla spíš pro sebe Sidonie. "Já se přišla omluvit." 

Anna už nebyla schopná poslouchat její další slova: "Omluvit za co přesně?! Není toho zrovna málo, za co by jsi se měla omluvit. Snad za to, že jsi mě nutila do něčeho, co jsem nechtěla?! Že jsi se snažila mě a kluka kterého miluju rozeštvat, a tím si poštvala proti sobě celou rodinu?! Omluvit se, že jsi se ke mě chovala jako ke kusu hadru?! A nebo, že se ti daří systematicky ničit kluka kterého miluji nadevše a tím pomalu a jistě ničíš i mě?!..." Sid se rozpálila doběla, "... Ale víš co? Já ho neopustím ani kdyby se ti z něho podařilo udělat tu největší trosku na světě. A víš proč? Protože ho miluju..." Aničce začali po tváři stékat horké slzy, "... A láska, to je nejvíc na světě. Žádný byznys ani peníze ti nepřinesou štěstí, ty ho jen na chvíli nahradí. Ale láska..." Aničce začínal přes slzy pomalu docházet dech, "...Ale láska je prostě nejvíc!" s tím Anna zabouchla babičce dveře před nosem. Poté se otočila ke dveřím zády, opřela se o ně a pomalu po nich sklouzla až do sedu na zem. Objala svá kolena a dál plakala. Tohle všechno jí tak moc bolelo. Tak dlouho ten pláč v sobě dusila a když už se konečně dostal ven, byl neutišitelný. 

Sidonie chvilku stála zaraženě před dveřmi. Když se dala na odchod také jí stékaly po tvářích slzy. Proto si ani nevšimla Adam stojícího na rohu domu odkud celou scénu pozoroval. Aničky slova o tom, jak ho miluje ho hřály u srdce. Rychle se vydal do svého bytu. Když chtěl ale dveře otevřít, nešlo to. Dveře blokovala Anička, která se za nimi zhroutila a plakala. "Ani otevři. To jsem já, Adam." Anička vůbec nereagovala. Zkusil ještě jednou opatrně otevřít dveře ale Anna se o ně stále opírala. Adam jí nechtěl ublížit kdyby dveře otevíral násilím, a tak se rozhodl přijít dveřmi vedoucími z chodby domu.

Rychle oběhl dům, proběhl chodbou a co nejrychleji odemkl dveře. Když uviděl Aničku schoulenou před dveřmi, vyděsil se. Stále plakala a celá se třásla jako by měla zimnici. Rychle k ní došel a klekl si. "Aničko. Dobrý. To bude dobrý." Konejšil ji jak nejjemněji uměl. Ona ale stále nereagovala. Jen plakala a třásla se. Adam ji proto popadl do náruče a přenesl ji do postele. Bylo mu jasné že pláč ji velice brzy vysílí a ona usne. Adam nejprve seděl vedle ní a hladil ji po vlasech a tváři, poté ale naznal že by třeba pomohlo objetí. Lehl si k ní do postele a pevně ji zezadu objal. Jako mávnutím kouzelného proutku se Anna uklidnila a do deseti minut klidným spánkem usnula. I Adam byl docela unavený a tak vzápětí také usnul. 

Co říkáte na tuhle kapitolu? Líbila se vám? Zítra opět pokračování.