Proč se to děje?

32.

Pondělí přišlo lusknutím prstů. S ním i pokračování soudního procesu. Anička zbývala jako jediný nevyslechnutý svědek. Proto když bylo zahájeno pokračování řízení na chodbě soudu úplně osaměla. Na soud se přišla opět podívat i její babička. To se Anně opravdu nelíbilo. Po půl hodině čekání, které jí přišlo jako půl dne, byla zavolána dovnitř soudní síně.

Vypověděla všechno po pravdě, jak si pamatovala. Při otázkách, které ji nutili vzpomínat na chvíle útoku v zoo se tentokrát zvládla ovládnout a nerozbrečet. Bylo ale znát, že se sebou bojuje. Soudce se jí i několikrát zeptal, jestli nechce výpověď přerušit. Odmítla to. Když se jí ještě na závěr soudce zeptal, jestli chce něco dodat, Anna řekla toto: "Pokud můžu něco říct, tak určitě to, že Adam, tedy pan Hruška nepatří do vězení. Zachoval se, tak jak by se měla zachovat většina z nás. Chtěl totiž chránit lidi, které má rád. Má za sebou těžké chvíle a to se odráží v jeho chování. Jsem si jistá, že jeho chování nebylo motivováno touhou někomu ublížit, ale touhou někomu pomoct." při tomhle proslovu už nedokázala zadržovat slzy. "Děkuji vám. Můžete se posadit." řekl soudce a pokynul Anně směrem k lavici pro svědky. 

Poté přišly na řadu závěrečné návrhy. Státní zástupce požadoval nepodmíněný trest odnětí svobody na jeden rok. Při návrhu Annu zamrazilo. Poté dostal slovo doktor Veselý: "Můj klient si je plně vědom svého pochybení, není ale možné ho brát jako trestný čin. Vzhledem ke zdravotnímu stavu mého klienta, není ani pobyt v zabezpečovacím zařízení možný. Jedná se o dodatek spisu mého klienta..." Annu to šokovalo a tak vrhla nechápavý pohled na Adama. Ten jen pokrčil rameny. Anička nevěděla co z toho vyčíst. Doktor Veselý mezi tím pokračoval: "...v případě vyhovění neodsouzení, se tímto můj klient zavazuje k docházení do odborné péče. Děkuji." Anička nevěřila svým uším. Nejen, že Adam přiznal, že je nemocný, ale dobrovolně se zavázal k navštěvování nějakého odborníka. Poté soudce vyhlásil pauzu pro projednání rozsudku. 

Když soudce a přísedící odešli pryč, vydala se Anna rovnou k Adamovi. Chtěla vysvětlení. Adam věděl na co se chce zeptat, tak ji ani nenechal klást otázky: "Přiznal jsem, že jsem nemocný, protože už poprvé jsem s tím měl ve vězení obrovské problémy. A ohledně té odborné péče. Oba víme, že mé výbuchy vzteku, ačkoliv už nejsou moc časté, musím řešit." "Víš ale, že jsi tyhle informace poskytl i mojí babičce. A to není dobrý." konstatovala Anča. "Vím, ale bohužel to jinak nešlo. Nemůžu skončit ve vězení. Nemůžu tě tu nechat samotnou. Nemůžu tě tu nechat bez ochrany." Jestli byla do teď zamilovaná až po uši, tak od teď Adama milovala každým milimetrem sebe. Políbili se. 

Po nějaké chvíli se do soudní síně vrátil soudce s přísedícími a chystal se vyhlásit rozsudek. Všichni se vrátili na svá místa a na vyzvání se postavili. "Vyslechněte rozsudek jménem České republiky..." Poté následoval výčet Adamových iniciál a skutků, ze kterých byl obviněn. Pak přišlo na řadu vyhlášení samotného rozsudku: "Byl shledán vinným a tímto se odsuzuje k šesti měsícům odnětí svobody." Anna pevně semkla rty a zavřela oči v naději, že se jedná jen o zlý sen a že až oči otevře bude realita jiná. To se však nestalo. Soudce pokračoval: "Tento trest se odkládá na zkušební dobu tří let. Dále je obžalovaný povinen k docházení do odborné péče." Přeci jen se Anně ulevilo. Pak už soudce s přísedícími síň opustili, stejně tak i veřejnost.

Anička se Adamovi vrhla kolem krku a políbila ho. Byla šťastná, že se nebudou muset loučit. I Adam měl obrovskou radost. Když se od sebe odtrhli začali děkovat doktoru Veselému: "Moc děkuju. Bez vás bych to neměl šanci zvládnout." Pan Veselý se usmál a dal se na odchod. Poté k Anně a Adamovi přistoupila Alena s panem Hruškou. "Tak tohle si žádá oslavu." nadhodila rovnou Alena. Všichni ostatní souhlasili a dali se na odchod. 

"Sidonie, Adame." ozvalo se za jejich zády. Byla to Anny babička. "Tohle vám možná prošlo, ale já se postarám, že spolu nezůstanete." Sid si to nenechala líbit: "Doufala jsem, že ti tohle jako důkaz, že k sobe s Adamem patříme postačí. Ale prosím, pokud opravdu chceš zůstat úplně sama, posluž si. Já se ho nikdy nevzdám." Poté se Anna otočila na podpatku a společně s ostatními odešli ze soudní síně i z budovy soudu. 

Sidonie dobu zůstala stát v síni jako přibitá. Nebylo to ale z důvodu, že by jí slova její vnučky zamrzela, nýbrž z důvodu touhy po zjištění jak je Adam nemocný.