Proč se to děje?

35.

Když další den Anna vstávala do práce, Adam už byl vzhůru. Potřeboval si trochu vyčistit hlavu a tak si šel zaběhat. To dalo Anně příležitost zmizet z bytu dřív a stavit se ještě v kanceláři táty a babičky. Chtěla udělat dvě věci. První na řadě byla konfrontace babičky. Druhé na řadě bylo seznámení táty se situací za kterou mohla právě Sidonie.

Anna dorazila do kanceláře ve stejnou chvíli jako její babička. "Ahoj Sid. Tak jsi mi přišla konečně říct že jsem měla pravdu a s Adamem jsi se rozešla?" Ten arogantní tón byl Anně úplně cizí. Ačkoliv s ní běžně babička mluvila nadřazeně, takhle arogantně se k ní nikdy nechovala. Velmi jí bolelo, že člověk stejné krve se k ní dokáže chovat opravdu jako ke kusu hadru. "Ahoj. Aby jsi věděla, to co jsi udělala teď je ta největší hnusárna kvůli které jsi klesla v mých očích na úplné dno. Doufala jsem, že časem se na Adama podíváš stejnýma očima jako se na něho dívám já. Bohužel jsem očividně slepě věřila, že v tobě je alespoň zbytek lidskosti a né jen byznys. Mezi námi je teď ale už tak obrovská propast kterou nic nemůže překročit. Proto ti oznamuju: Zapomeň na to, že jsi kdy měla nějakou vnučku. Sbohem." Sid se nechala trochu unést svým vztekem a zklamáním. S posledním slovem se otočila na podpatku a vydala pryč z kanceláře. Úplně zapomněla na to, že chtěla mluvit ještě s tátou.

Naštvanost ji držela i když dorazila do zoo. "Ahoj Ančo." Pozdravily ji Anežka s Eliškou, když ji došly u vchodu do zoo. "Ahoj." odpověděla nevědomky podrážděně. "Ty máš skvělou náladu. To jste se s Adamem pohádali hned takhle po ránu, že nejdete spolu?" zajímalo Elišku proč má tak blbou náladu. "Ne. Adama včera na hodinu vyhodili, a má v tom prsty moje babička." "Co prosím? Adama vyhodili?" Tohle zjištění obě holky Krásné vyvedlo z míry. "Protože je Adam údajně nebezpečný návštěvníkům a je nemocný." "Tak to je v háji." konstatovala Anežka. "Líp bych to ani neřekla." odpověděla ji na to Eliška. Poté dál cestou rozebíraly jestli přeci jen není něco, co by mohly udělat pro Adamovo setrvání v zoo, ale na nic nepřišly.

Když Anna dorazila do zázemí pavilonu plazů, pocítila prázdnotu a ledovost toho místa. Nikdy takové prázdno na tomhle místě necítila. Ani v době kdy ji Adam upřímně nesnášel. Pomalu se dala do práce které bylo pro jednoho člověka víc než dost. Zase si začala zpívat aby se necítila tolik sama. Bohužel jí napadaly pouze texty samých smutných písniček a tak se smutek spíše zvětšoval.

Po obědě se v pavilonu objevila Anežka. "Tak jak to tu zvládáš?" "Je tu práce jako na kostele." odpověděla jí Anča bez toho aby se zastavila v práci. Po chvilce dodala: "A je tu zvláštní prázdno." Anežka jen přikývla protože ten pocit také měla. "Tak mi prosím řekni, co je potřeba udělat, já ti s tím pomůžu, ať tu nejsi do půlnoci." Anna se vděčně pousmála a Anežku zaúkolovala.

Po chvíli do zázemí vtrhla Alena. Když viděla v zázemí jen Anežku s Annou zarazila se. "Takže je to pravda." hlesla. "Co máš na mysli." zeptala se vzápětí Anežka. "Že Adama vyhodili." "Ano. Je to bohužel pravda." potvrdila jí Anna. "To snad není pravda." S těmi slovy se Alena otočila ve dveřích a z pavilonu vystřelila rychlostí blesku. Annu fascinovalo jak rychle se v zoo šíří drby. V tomhle případě se teda jednalo náhodou o pravdu, ale i tak.

Díky Anežky pomoci stihla Anna všechnu práci v klasické pracovní době, a tak se mohla hned po jejím skončení vydat za Adamem. Když dorazila před jeho byt zaslechla zevnitř hlasy. Zaklepala. Adam jí přišel otevřít s telefonem na uchu. Hovor zrovna ukončoval. "Tak naschle, a kdyby náhodu přeci jen něco bylo, ozvěte se." řekl do telefonu a hovor položil. "Ahoj lásko." přivítal Annu a dal jí rychlý polibek. "Ahoj. Komu jsi volal?" "To byl jeden známý. Ptal jsem se jestli by nevěděl o nějaké práci pro mě. Bohužel nic." Anna ho chtěla podpořit. "Určitě něco brzy najdeš." Pak mu vtiskla polibek, který ji Adam oplatil.